Kulturní šok #22 - Právní systém

                Když jsem se poprvé objevil v HR oddělení mého zaměstnavatele[1], byla mi předložena smlouva v čínštině s anglickým překladem. Nejenom, že jsem jim ve smlouvě objevil faktickou chybu („Když ze strany zaměstnavatele dojde k poškození zaměstnance, zaměstnanec je nucen uhradit způsobenou škodu.“)[2], ale na konci smlouvy mě těsně nad podpisovým řádkem čekalo nemilé překvapení. A to věta, že anglický překlad slouží pouze k orientačním účelům a není uplatnitelný u soudu. Čímž mi vlastně bylo sděleno, že vůbec netuším, zda upisuji svou pravou ledvinu komunistické straně či prohlašuji, že nosím panenský pás s rudým nápisem „I love China“.

                Posléze jsem však zjistil, že o faktickou chybu ve smlouvě nejspíše nešlo. Když totiž nějaká entita v HQ zmáčkla špatné tlačítko, či nějaké zapomněla zmáčknout, člověk rázem přišel o 1000rmb. A když člověk chtěl své peníze zpět, tak musel podepsat žádost o prošetření, která stojí 50rmb. Přetransformováno do ČR, představte si, že Vás chyba jednoho úředníka ve firmě připraví o 4000Kč na výplatě a Vy, pokud chcete těch 4000Kč zpět, musíte zaplatit 200Kč, aby mohl daný úředník svou chybu napravit. Bomba, co? Netřeba se tedy divit, že spousta cizinců popisuje čínský právní systém jako „a huge pile of steaming donkey poo“.

                Pojďme se tedy podívat na vyšší level. Již několika zahraničním firmám podnikajícím v Číně se nalezla před očima poměrně stručná nabídka. „Buď prodáš komunistické straně tvé know-how anebo ti vyvlastníme továrnu.“. Může tohle vůbec Čína provádět? Může. Zákon o vlastnických právech z roku 2007 dává každému prostor si postavit vlastní budovu či továrnu, avšak pozemek zůstává ve vlastnictví čínské vlády, která může kdykoli k „veřejným účelům“ majetek výměnou za blíže nespecifikovaný finanční[3] obnos zabavit.

                A mohl bych pokračovat – náboženství (povinné sundávání křížů z kostelů, zákaz některých náboženských svátků, Falun Gong, …), akciový trh (zmražení celého trhu, zákazy prodeje a short-selling), rodina (one child policy, …), interneti (The Great Firewall of China, pokutování serverů za sdílení společensky „nevhodných“ hudebních skladeb a písniček, …) aj[4]. Čína představuje pro potenciálního investora či podnikatele obrovské právní a politické riziko. Čím dál více si také začíná na neasijské investory a pracovníky vyskakovat[5] a stěžovat jim novými zákony a právními úpravami život, přičemž si myslí, že se bez jejich pomoci obejde. Bohužel pro Čínu tomu tak zdaleka není[6].

Investoři se, stejně jako cizinci, začínají od Číny odvracet a Čína to začíná trpce pociťovat. Opět se ale není čemu divit - zvyšování rizik a snižování výnosů takto na lidi s alespoň trochou selského rozumu či finančního vzdělání působí.

---

[1] Riverdeep Immersion Subject English (Rise)

[2] Přičemž mi bylo řečeno, že v čínštině je to ok, takže se překladem nemám zabývat.

[3] Vágní formulace spousty čínských zákonů je zcela úmyslná. Věřím, že nemusím vysvětlovat proč.

[4] http://foreignpolicy.com/2008/08/18/the-list-the-10-worst-chinese-laws/

[5] http://www.dw.com/en/china-defends-surveillance-laws-for-foreign-firms/a-18292412

[6] http://qz.com/363037/china-put-its-crackdown-on-foreign-tech-companies-on-hold-for-now/

Kulturní šok #21 - Děláš si ze mě humor?!

                Jak jste se již z ostatních kulturních šoků dozvěděli, pekingský život se pro neznalého, tvrdohlavého cizince stává řádným zatěžkávacím testem fyzické odolnosti z hlediska krevních teplot. Na stav přílišné hormonální excitace destruktivního charakteru byl obzvláště Čechům vždy nejlepším lékem humor. I tak je tomu u občanů rychle se industrializující země rudé zástavy. A to obzvláště v případě počasí, např. když vám kamarádka Gobi pošle polibek milióny pískových zrn. Ano, řeč je o největší písečné bouři, jež postihla Peking za posledních 13 let[1]. A co na to obyvatelé Pekingu? Posuďte sami.

Nejsem si jist, zda-li je autor tohoto obrázku stále naživu

 

Pacific Rim nesmí chybět

Na párty dorazila i Godzilla

               

                Zůstávajíc u počasí, cca před dvěma týdny se v Pekingu zabydlela vlna veder, jenž se s lehkostí vánku, jež vám něžně griluje tváře, přehupuje přes magickou hranici 40°C. A navrch tomu se znečištění vzduchu pohybuje kolem AQI 200, takže si přijdete jako v papiňáku[2]. Na zádech se vám pod tričkem rozmáhá povodí Nilu a nad hlavou všeobjímající dóm šedi završuje pocit pečeného kuřete. Grande Parade, co si budeme povídat. Humorem se však neobrňují pouze pekingští.

                Nu, co dodat. Když s tím člověk nemůže bojovat, tak se tomu může alespoň pořádně zasmát. I když pár zavilých bojovníků se vždycky najde. :))

---

[1] 50 tun šedi

[2] A to může být člověk rád, že žije v Pekingu, kde je počasí velice suché. Oproti tomu v Šanghaji, kde se vzdušná vlhkost pohybuje díky kontaktu s mořem na vysokých úrovních, se v teplotách překračujících 30°C může vaše tričko velice rychle proměnit v plavecký bazén.

Kulturní šok #19 - Vitální stáří

                Když jsem se vydal do 地坛公园 (Temple of Earth Park), spatřil jsem několik vysoce agilních seniorů. Ó, jak to v člověku probouzí chuť do života! Pána, jemuž bych hádal kolem 80 let, jsem zde spatřil prohánějícího diabolo a pár desítek kroků od něj se nacházela babča podobného stáří, jež trénovala s flower stick. Kousek dále se nacházely pingpongové stoly, kde sedmdesátiletí dědové vymlaskávali své o 50-60 let mladší protějšky[1].

                Neuběhlo ani deset minut a narazil jsem na dva postarší muže, jež trénovali water calligraphy, jež obnáší cca metr dlouhý, tlustý a dutý štětec, jenž namáčíte do přilehlé plechovky s vodou a kreslíte čínské znaky na vydlážděnou část parku. Voda se během pár minut z čtvercových dlaždic odpaří, a tak se může pokračovat v tříbení tohoto překrásného asijského umění. Abych to upřesnil, jeden z nich kreslil znaky a druhý mu k tomu hrál na flétnu. Náhle se člověk cítí, jako kdyby vstoupil do úplně jiného světa.

Ať už v parku či na ulici,
čínští karbanící mají vždy o obecenstvo postaráno

                V dalších, menších parcích, jako např. 南馆公园 či 北小河公园, můžete spatřit staříky mastící karty, hrající mahjong[2], čínské šachy, věnující se veřejnému zpěvu, hraní na tradiční čínské nástroje, flétnu aj., procházející se kolem či protahující své svalstvo. A nejde jen o malou skupinku, staříků se v parcích většinou nachází plno. Navíc taková čtveřice postarších karbaníků tu většinou má početné obecenstvo, které nezapomene každou proběhnuvší hru živelně okomentovat. Úplně jak dědci na fotbale. :))

                Posledním komplimentem čínskému stařešinstvu budiž jejich neutuchající životní zápal. Pamatuji si, jak jednou na cestě autobusem do práce přistoupil jeden vysmátý hopkavý dědula. Když spatřil, jak se při pohledu na jeho čipernost usmívám, tak si ke mně šel přisednout a jal se mi s pýchou vysvětlovat, že mu je již 83 let a má tři vnoučata. A když zjistil, že umím trochu čínsky, tak mi s úsměvem od ucha k uchu vyprávěl, jak chodí cvičit do parku. Ani nemluvě o pánech, jež cvičili kaligrafii, a velerozlámanou angličtinou si se mnou a s mou texaskou kamarádkou začali živelně povídat a učit nás jak se správně drží štětec.

                Pak se není čemu divit, že čínskou nejstarší generaci netíží enormní tukové oplácání, netrápí je demence a obecně se dožívají delšího věku. Ono, být šťastný z toho, že nemusíte platit za jízdu autobusem, je o dost zdravější, než si stěžovat na všechno kolem.

---

[1] Cizinci zde zpravidla dostávají ve stolním tenise pěkný točák, a to jak od devítiletých, tak od šedesátiletých Číňanů

[2] většina z nás zná hru mahjong pouze pro jednoho hráče, v čínském podání se hraje ve čtyřech a pravidel má více jak kanasta

Kulturní šok #20 - Gentlemanství a kabelky

                Každé zaryté feministce, zastánkyni rovnoprávnosti žen či jim podobným existencím bych z hlediska kardiovaskulárních problémů návštěvu Pekingu nedoporučoval. Jejich krevní tlak by mohl vystřelovat vzhůru a padat k zemi stejně rychle jako indonéská letadla. Proč? Nu, velice jednoduše – Číně je slovo gentleman stejně vzdálené jako výsledky vyšetřování indo-…  ..dobrá, konec cynických přirovnání, pojďme opět sletět na zem[1].

Tradice

                Ač se např. podržení dveří v západní civilizaci díky snahám výše zmíněných skupin žen stává raritou, v Číně jde stále o věc doposud téměř nevídanou. Kolikrát jsem spatřil lehce zmatený výraz čínských dam a žen, jež mne po rychlém procitnutí obdařily stále roztomile zmateným úsměvem a rychlým poděkováním. Čínští mužové se k nim z většiny chovají jinak. Značně jinak. 

                Několikrát jsem spatřil pár, kde byla ženská část tažena za paži (nikoli vedena za ruku) a její případné protesty byly zamítnuty rázným, zvýšeným hlasem. Jednou na zastávce se mi naskytl pohled na poměrně urostlého, usmívajícího se chlapce, proti němuž stálo o dvě hlavy menší rozlícené děvče, které mu s nasupeným výrazem cosi vyčítalo. Chlapcovo pobavení po chvíli vystřídal výraz vážnějšího rázu, načež jeho ruka pevně stiskla dívčí bradu a přitáhla si ji blíže. Proběhlo rychlé vysvětlení situace a voilà – odchod ruku v paži. Romantika hadr, co si budeme povídat[2]. Respekt k ženám se zde holt moc nepěstuje.

Kabelky a dveře

I Orlando nosí své kočce kabelku

                Na druhou stranu, tradicí je zde nošení dívčích zavazadel. Čínská děvčata s radostí obtěžkávají své polovičky svými natřískanými kabelkami, což se stalo věrným tématem pro konverzaci nejenom mezi expaty. Obzvláště Američané (jaké to překvapení) se cítí pohoršeni nad tím, že by museli svým družkám nosit kabelku. Proč? Protože to prý nevypadá dostatečně mužně![3]. Chce se mi sem napsat krátký jízlivý komentář, ale asi se beze slova půjdu opět přidat k ubývajícím řadám „too old-school for cool“.

                Světélka naděje ale létají kolem. Jednoho krásného víkendového odpoledne mě a jednu mou kolegyni těsně před východem z budovy předběhl jeden z mých sedmiletých studentů. Když jsem se chystal toho rošťáka vyplísnit, co že tu takto skotačí, zatáhl svou malou ručkou za dveře a s hrdým výrazem nám uvolnil cestu. Na naše poděkování odpověděl s úsměvem a dmouc se pýchou „You are welcome.“. Byť velice pomalu, gentlemani přicházejí i do Číny.

PS: Staročínské pojetí gentlemanství[4] zde nezmiňuji. V dnešní době totiž Konfucius dostává od kapitalismu pěkně na frak.

---

[1] I) There is never a bad time for a pun.

II) There’s also never really a good time for a pun.

III) You might as well just stay braced for a pun at all times, and ride them when they come with as much grace as you can manage.

IV) The fact that you can replace ‘pun’ with ‘disaster’ in the last three rules says a lot about the human race.

Terry Pratchett

[2] Nepředstavujte si ale, že se takto chová většina Číňanů. Nejde o ojedinělé, avšak ani o běžné případy.

[3] Navíc z módního hlediska jde též o něco nepřijatelného!!

[4] 君子

Kulturní šok #18 - Chūn jié kuài lè - část druhá

Červená Čína

„Dom, will you buy some red underwear?“ zeptala se mne jednoho krásného pracovního odpoledne jedna z čínských kolegyní. Náhlý pohyb mého obočí a naprázdno otevřená ústa vyvolaly smích přihlížejících, a tak se má kolegyně jala vysvětlovat, že se v Číně jedná o tradici. Každé děvče prý před Svátky jara kupuje červené spodní prádlo. No, moc to teda nevylepšila.

Čína je červená již tisíce let a červená bude i nadále - bez komunismu či s ním. Červená je pro Číňany šťastnou barvou, jež znamená lásku, bohatství, pevné zdraví a všechny ty úžasné věci, jež se s objekty přinášející štěstí vážou. Proto se v Číně věší červené lampióny, červené pentle s přáními či červené plakáty s čínskými znaky na dveře, rachejtle jsou zabaleny do červených obalů a v chrámech tancují červení draci. Drtivá většina Číny je stále na červenou barvu, stejně jako na tradice dosti zatížena.

Vztah k pronajmutí

http://a.wattpad.com/cover/
30905013-256-k556850.jpg

                Vzhledem k tomu, že si o čínských tradicích můžete počíst jinde a podrobněji, vypíchnu zde pouze ty nejšťavnatější. Jste-li nezadané děvče, jehož věk se nebezpečně blíží k třetím kulatinám, tak pro Evropanku poměrně humorně znějící otázka „Why don’t you have a boyfriend?” prakticky znamená „What’s wrong with you?!“. Vzhledem k tomu, že se téměř všichni Číňani při svátcích jara vracejí do svých rodných měst za zbytkem rodiny, následuje většinou křížový výslech od nervózních rodičů a prarodičů. Starší generace se kolikrát aktivizují do formy dohazovačů a pro dceru domluví několik schůzek po dobu její návštěvy. Na argument o hledání toho pravého, rodiče většinou zareagují nekonečnou zásobou „těch pravých“, protože přeci každý může být ten pravý!

                Tlak s každým rokem přibývá, a tak se kolikrát zoufalá děvčata uchylují k tragikomickému řešení – pronájmu kluka po dobu svátků. Příběh se většinou odvíjí tak, že děvče přivede domů „toho pravého“, jenž ji zničehonic a úplně znenadání po několika následujících týdnech opustí. Chudinka pak odmítá vidět další chlapce, protože má zlomené srdce. Tak má děvče minimálně na jeden-dva roky od maieutiky[1] jejích milovaných rodičů pokoj.

Vzhledem k tomu, že i Čína se nachází (byť v restriktivním módu) v říši internetu, dnes si můžete na specializovaných stránkách vybrat z široké palety protějšků, jež vám zlomí srdce, a vy je nebudete chtít do konce života vidět. A to jste si mysleli, že vaši „staříci“ jsou otravní. Ha!

PS: Myslíte-li si, že přítel k pronájmu dosahuje bizarnosti nejvyšší, vězte, že si dnes můžete pronajmout téměř kohokoli[2].

---

[1] Byl jsem mladistvým intelektuálem

[2] http://blog.rentafriend.com/rent-a-mom-or-rent-a-dad/

Kulturní šok #18 - Chūn jié kuài lè - část první

                Nový rok, hurá! Kromě toho, že se vám tu za oknem postupně pokouší o zdravý rozum čínské rachejtle, nejsou Číňani štont se dohodnout, čí rok to vlastně je. Začněme popořádku, a to pár tradicemi.

Pyrotechnika

                年 (Nián), tedy „Rok“, se nazývalo dle legend mytické stvoření, jež přicházelo každý rok po jeden den ničit a rozsévat zkázu. Časem lidé rozpoznali, že se mytická bestie bojí červené barvy, ohně a hlasitých zvuků, což nyní opravňuje všechny obyvatele Říše Středu dělat bordel v ulicích, jemuž by záviděl i kdejaký Talián. A vzhledem k tomu, že se jedná o hluboce zakořeněnou tradici, téměř každý Číňan si musí něco odpálit. Každý z nás se rád na nějaký ten oheň na obloze rád podívá, popř. popustí uzdu svým pyromanským sklonům, avšak čínská verze skýtá pár ALE.

                Čínský nový rok se slaví vydatně a kontinuálně, tudíž po prvním dnu to vypadá, jak trefně poznamenala má spolubydlící, jako v nukleární zimě. Z osobní zkušenosti bych dodal „nebo jako každý třetí den v Pekingu“.

Zásoba střeliva průměrného Číňana před Svátky jara by se mohla poměřit leda s množstvím piva průměrného Čecha, jenž se dozvěděl, že nastane dvoutýdenní prohibice.

             Druhým ALE bych chtěl nahlédnout k volbě střeliva. Když se pyrotechnika vznese vysoko nad vaše hlavy a exploduje do všech stran v roztodivných barvách, jde o krásnou podívanou. JENŽE to by neodehnalo 年! Pročež se k odehnání využívají převážně petardy a dělbuchy. A vzhledem k tomu, že v Číně musí být všechno velké, sety petard a dělbuchů se rozbalují v ulicích jako hollywoodské červené koberce. Slyšíte dobře – v ulicích. Doteď se nejsem jist, jestli jde o další kulturní šok, škodolibost, sebevražedné sklony či prostou absenci mozku, ale nejednou spatříte Číňana odpalovat dělbuch či rachejtli půl metr od zaparkovaného auta, popř. uprostřed ulice, kde kolem projíždějí auta.

             Jeden yntelichent se dokonce rozhodl odpálit dělbuchy mezi auty na parkovišti před restaurací. Ta mu a všem kolem samozřejmě poděkovala symfonií alarmů. Jinému se před mým bytovým komplexem dokonce podařilo roztančit prskavý oheň tak, že se dostal pod jedno z aut! Fanoušky Kobry 11 či filmů Michaela Baye musím zklamat, přesto ne zcela. Když se zastavíte u jednoho z pyromanplaců, můžete se stát svědky ohlušující podívané, kdy se koberce dělbuchů natrhají na 1-3m úseky, naházejí na hromadu a z několika stran najednou zapálí. Sem tam se nějaký úsek zapomene a do prskající kupy střeliva se prostě přihodí. V rámci bezpečnosti jsem stál uctivých 15m opodál s kapucí na hlavě, což nezabránilo kousku petardy mne počastovat štiplavou čenichovkou. V tu chvíli jsem se z celého šťastného nového roku cítil opravdu šťastně.

             Poslední ALE věnuji čínské vytrvalosti. Oslavy nového roku probíhají po dva týdny, přičemž během toho prvního se od rána do večera každý den důsledně odpaluje, což ocení obzvláště milovníci spánku v dopoledních hodinách, popř. klidu v těch večerních. V rámci úsloví „Jak na nový rok, tak po celý rok.“ se tedy není čemu divit, že je v Číně takový randál a znečištěný vzduch. Na druhou stranu máte ale vždy při cestě po městě o zábavu postaráno. Pojďme se tedy posadit na střechu jednoho z barů u jezera Houhai, zabalit se do kabátu, zahřát se horkým čajem a sklenkou whiskey a vychutnat si neutuchající boj s nadpřirozenem.

Kulturní šok #17 - Vztah k přírodě a červená knihovna

                Jistě jste slyšeli o konceptu „feng shui“ proslavený zejména díky Japonsku, že? Ačkoliv jsou Peking, Hong Kong či Šanghaj městy se znatelným znečištěním vzduchu, přemnoženými lidmi a značnou průmyslovou aktivitou, příroda v nich hraje důležitou roli. Zde bych si dovolil přeložit slova jednoho Číňana, se kterým jsem se setkal v Hong Kongu, a který mi vše velice jednoduše vysvětlil.

                „Nemůžeš jen tak přijít a postavit si tu mrakodrap. Prvně musíš najít místo, které nebude stísněné, tak aby si v něm lidi připadali fajn a nepotlačovalo to jejich energii a kreativitu. Druhak, po postavení mrakodrapu musíš kolem vysázet stromy a nějakou zeleň, aby lidé chodili do práce rádi a abys nenarušil rovnováhu okolí.“ Co by na to řekl třeba takový New York?

                Hluboko zakořeněný vztah k přírodě naleznete obzvláště v chrámech. První věc, které si člověk všimne, je volnost a prostornost chrámů. Pokud zrovna chrámový komplex neobsahuje bambusový háj či jezírko s hejnem oranžovo-červených rybiček a bílým přemostěním, určitě v něm naleznete spoustu velice starých stromů. K těmto starým stromům se chová velká úcta, jež se projevuje nejenom kovovými podpěrami pod některými větvemi, ale i příběhem, kterýžto kolikrát naleznete vytesaný do pár metrů vzdálené kamenné desky.

                Např. v chrámu rudých šneků (původně dvě princezny - dcery nefritového císaře, takže bacha) naleznete dva podivné stromy, jež se od země kroutí vzhůru jako klubko nezbedných hadů. Nazývají se vistárie (též modrý déšť) a vzhledem k přítomnosti osm století staré, mocné borovice, jež je svými silnými pažemi zdvihá k nebesům, proplétají své větve do sebe jako ruce dvou vášnivých milenců.

Nejmenovaný slavný fotograf zpovídá

naší průvodkyni - APEC dobrovolnici

Legenda praví, že vždy když borovici ovine vistárie, borovice hyne. Jedinou výjimku lze naleznout právě v chrámu červených šneků. A tak počátkem května každý rok po osm set let rozkvétají dvě vistárie a celý chrám rudých šneků zaplní vůní svých fialových květů. Kam se na dvě vistárie hrabe celá moderní červená knihovna.

Kulturní šok #16 - Náboženství a filozofie

Když před Číňanem vyslovíte slovo „god“, „religion“ či jejich čínské ekvivalenty, tak jste většinou obdařeni výrazem „Rozumím tvým slovům, avšak nemám páru, co mi tu vykládáš.“. Číňani tenhle koncept vůbec nepobírají. Proč chodit do kostela/mešity a tam se modlit k imaginárnímu kamarádovi (nebo jak to hezky označil můj britský kolega "the guy upstairs")? Proč někoho mydlit za to, že nevěří v jing a jang, popř. v reinkarnaci? Ve srovnání s buddhismem vypadají křesťanství (ačkoliv se současný papež hodně snaží posunout své ovečky na vyšší vývojový stupeň) a islám jako zaostalí příbuzní, jež přes svá zaměření na vztah boha s člověkem, popř. mezilidské vztahy, zapomněli na rozum a rovnováhu věcí světských kolem.

                Nejraději dávám za příklad Kung Fu Pandu, jež se nacpává plody svaté meruňky. V případě křesťanské víry už tu máme jeden případ ovocného obžerství poměrně detailně zmapovaný, v rámci islámu by nejspíš panďák Po přišel o nespočet pand-panen a skončil by daleko hůře než Evin protějšek, mno a pokud by se černobílý otyloň věnoval některému z východoasijských náboženství, tak by ho s nejvyšší pravděpodobností stihla pouze pořádná hnačka, protože napěchovaný břich jedním druhem ovoce k tomu má obecně sklony.

                V rámci čínského lidu nelze náboženství jednoznačně vymezit. Ačkoliv můžete prohlásit, že nejzastoupenějším z nich je zde buddhismus, nemáte tak úplně pravdu. Prvně zmiňme, že se největší část populace věnuje čínskému lidovému/tradičnímu náboženství, které se zakládá na uctívání tzv. „shen“, což je zjednodušeně set energií, jenž vytváří prostředí kolem a pomáhá mu vzkvétat. „Shen“ má nespočet podob a překladů, pročež se nedá generalizovat, a tak se většinou neobjevuje v oficiálních tabulkách. Druhak se bere buddhismus, taoismus a konfucianismus za set „tří učení“, jež splývají v harmonický celek, a tak se opět nacházíme na úskalí škatulkování, vzhledem k tomu, že se většina buddhistů hlásí i k jiným „náboženstvím“. Závěrem budiž čtenář obeznámen i s vysvětlením uvozovek, jež jsem právě použil. Náboženství jako takové v Číně budete hledat těžko, zde se učí koncept filozoficko-kulturního základu, popř. stylu života, chcete-li. Pro někoho slovíčkaření, pro někoho diametrální odlišnost. Navíc se v Číně, ať už praktikujete cokoliv, do ničeho moc neprsíte. Tedy pokud troufáte záhodno zůstat ve vlastnictví vašich tělesných orgánů. Koukněte třeba na takový Falun Gong.

Kulturní šok #15 - Tvrdý chléb čínského chodce

                Ve zkratce, přechody pro chodce jsou v Číně vtip. Kdyby se silnice nehonosily setem vodorovných obdélníků bílé barvy, tak by se zřejmě nic zásadního nezměnilo. Auta a skútry vás tu ještě poctí svým klaksonem, cože si to dovolujete chodit přes přechod, když chtějí projet. No blázinec.

A to ještě nezmiňuji čínskou „autoškolu života“, kde si to skútry šinou po chodnících, přičemž nezapomínají neodbytně troubit, když jim chodci stojí v cestě. Jedna smělá žena se se svým bílým skútrem dokonce rozhodla zkrátit si cestu ze silnice na chodník a z chodníku na poměrně úzkou stezku pro chodce. Ani sloupky onu ohelmovanou ženu s velkými slunečními brýlemi neodradily. Jaké to překvapení, že se na pěší stezku lemovanou z obou stran živým plotem společně s chodci nevešla! Žal nad neúspěchem jejího nepochybně geniálního nápadu neopomněla vyjádřit dlouhým stiskem klaksonu vyluzujícího melodii tak líbeznou, že se divím, že se jí nikdo z kolem procházejících chodců nejal seznámiti s oním živým plotem.

Naprostým chaosem jsou též vyhrazené pruhy pro jednostopá vozidla (většinou odděleny plotem, stromořadím či jinak). Na nich se pohybuje prakticky všechno kromě autobusů – chodci, skútry, kola, motorky a dokonce i auta. Provoz je tu díky menší koncentraci chodců plynulejší, avšak přestože jde o jednosměrné pruhy, vždy se najde někdo, kdo tomu nevěnuje pozornost. A nejvtipnější situace nastává, když ten někdo sedí za volantem auta – ano, oči vás neklamou – občas zde ve vyhrazeném jednosměrném pruhu pro jednostopá vozidla najdete protijedoucí auto.

Vracejíc se k tématu přechodu pro chodce, nejednou zde uvidíte taxík či jiné vozidlo, jež si to suverénně profičí na červenou. V rámci bezpečnosti mě napadla dvě řešení, jež skýtají jak zábavu, tak rychlejší formu transportu.

1) Osobní prak – kdo z vás hrál Angry Birds, ví o čem je řeč. Pro ty ostatní – na jednom chodníku se vystaví velký prak, jejž natáhnete, položíte se do sedadla připevněného k silné gumě a necháte se vystřelit na druhý konec, kde vás oproti konceptu Angry Birds nelapí budova, ale síť.

2) Osobní katapult/trebuchet – jak se neúspěšně snažila Hollywoodská kuřata sira Terryho Pratchetta dostat na druhý konec dálnice, můžeme se díky dokumentaci jejich snažení v povídkové sbírce Divadlo Krutosti poučit a vyvodit příčiny nezdaru a cenná poučení. Princip by byl stejný jako v řešení 1), avšak zde by se eliminovala nepřesnost v případě, že by se přenášený subjekt vrtěl.

Kulturní šok #14 - Psaná čínština

                Ze začátku to vypadá jako roztodivná změť čar, které, ač vypadají stejně, znamenají „poledne“ a „kráva“. Po čase ale začínáte ony společné části, jež se u některých znaků opakují (tzv. radikály), rozpoznávat a kreslení/psaní začíná být o chlup jednodušší. Jak mi kolikrát tuhla čelist při snaze o vydání správného tónu, tak se mi s perem/štětcem dařilo díky mé fotografické paměti mnohem lépe. Proto vás asi nepřekvapí malý paradox, a to že jsem první dva-tři měsíce dokázal napsat více znaků, než jsem byl schopen správně vyslovit.

                Pro představu: děvče se řekne nǚ hái zi, psáno: 女孩子 , kde 女 představuje ženský znak (obraz klečící ženy), 孩 znak pro dítě (složený znak viz. dále) a 子 se používá jako poslední znak u dětí a značí podstatné jméno (obraz dítěte zabaleného po prsa do peřinky, proto pouze jedna „nožička“ a dvě „ručičky“). Děvče = ženský + dítě + podstatné jméno.

A nyní ke složeným znakům – třeba takový dobrý znak hǎo 好 je složen na levé straně z radikálu ženy (女) a na straně pravé z radikálu dítěte (子). Proč? Protože znak představuje ženu rodící syna - založení rodiny, jinými slovy začátek dobrého života v rodině. Domov 家 jiā - představuje kombinaci radikálů 宀 (střecha) a 豕 (prase). V dobách rurální společnosti chodili čuníci kvůli teplu spát pod střechu s lidmi. S trochu nadsázky se dá říci „Co znak to příběh“. Poezie, že?

Kulturní šok #13 - Čínština

Přátelé, je to řehole. Obzvláště ze začátku. Když se snažím dorozumět jinak než na úrovni „Chci jasmínový čaj s mlékem. Horký a velký.“, popř. „Take-away, tašku. Účet prosím.“, nastává většinou jazykový taneček vzájemného nedorozumění, a při opakovaném pokusu vyžblepnout potřebné tóny se začínám potit jak vykrmený pašík, jenž se právě dozvěděl o pravém významu zkratky BBQ.

Čínština je gramaticky velice prostá, avšak foneticky naprosto bestiální. Disponujete-li absolutním hudebním sluchem, tak pro vás nejspíš nebude čínština problém, stejně jako pro mou texaskou kamarádku, která „just picked it up“. Nejlépe se totiž asijské jazyky učí jako písnička – slyším, zopakuji. Ačkoliv hudebním sluchem (alespoň to ostatní tvrdí) disponuji, kolikráte mě jímala frustrace z desítek pokusů a nezdarů nakroutit ústa tak, aby z nich vyšel potřebný tón. Úplně jak když chcete od cizince, aby vyslovil hlásku „ř“. Např. „j“ se tu čte jako „dz“, s měkkým „z“.  Nikdy jste termín „měkké z“ neslyšeli? Já ještě před měsícem také ne.

Největší veselost tu představují samohlásky a čtvero tónů. Nad samohláskou můžete mít horizontálu, čárku vzestupnou, háček, čárku sestupnou, popř. nic. Ano, oficiálně se mluví o čtyřech tónech, přičemž jich mandarínština má pět. Proč? Protože Čína[1]. 

Vše se od sebe samozřejmě liší výslovností. Kupříkladu takové „shi“ (čteno „šž“ s jazykem rolovaným zpět).

shī – může znamenat „poezie“, „mokrý“, „mrtvola“ aj.
shí – může znamenat „deset“, „vědět“, „ryzí“ aj.
shǐ – může znamenat „tvořit“, „výkal“ aj.
shì – skýtá blaženost nejvyšší. Ve slovníku můžete najít 103 znaků pro „shì“! Jinými slovy 103 homonym, tedy slov souzvučných!!! Přičemž rozdíly ve významech jsou opět diametrální. Kupříkladu 是 – být, 试 – zkusit,士 – učenec, 市 – trh, 室 – místnost.

Přičemž ještě počítejte s tím, že jeden znak může mít více významů. Není divu, že se čínské děti učí svůj rodný jazyk oproti ostatním dětem třikrát déle. Ani nemluvě o kantonštině, která má tónů 8! To už člověk doopravdy potřebuje náhradní trenýrky (a vyměňovací čelist). Ale jak praví staré britské přísloví, "Where there's a will, there's a way.", i já jsem si svou cestu k čínštině našel.

---

[1] Pátý, neutrální tón se většinou využívá jako doplňkový. Alespoň mám takový pocit.

Kulturní šok #12 - Pouliční dlabanec

                Jak ví i lidé nepolíbení Voskovcem a Werichem, v životě je to občas jako na houpačce. Od bytostné nenávisti k prašnému oparu se náhle člověk přehoupne ke Konfuciovi, čínské pouliční gastronomii a kaligrafii. Navíc jsem tu našel piano, na kterém mohu cvičit. A ve zdraví se přecijenom i ta dýchací maska nosí lépe.

Kulturní šok #12: Pouliční dlabanec

                To bych nebyl já, abych po delší dobu vynechal sekci gastronomie. Naleznete-li se kdekoli v Asii, jezte na ulicích! Co tím chtěl básník říci? Ať už se nacházíte v Hong Kongu či Číně, obzvláště v ranních a večerních hodinách se podél ulic rozprostírají tzv. „food stalls“, tedy místa, kde vám během okamžiku něco malého uklohní.

                K výběru se naskytuje nepřeberné množství pochutin od hlohu obaleného v medu po smažená chapadla, kuřecí nožky, asijské plněné knedlíčky v páře, masové špízy či lahodnou palačinku velikosti vašeho stehna. Téměř každé víkendové ráno se na cestě do práce zastavím u stánku s rozjařenou čínskou babčou, kde s radostí pozoruji její kulinářské umění. Na stánku se vyjímá rozpálený kotouč o průměru dobrého půlmetru, který je v mžiku omaštěn a poctěn rozmíchaným těstem. Na tenkou palačinku babča rozklepne vejce, které rozprostře po jejím středu. Poté se přidává čerstvá zelenina, koriandr a pro zájemce i nasekané chilli papričky. Následně se vše přikryje obdélníkovou kukuřičnou plackou, jež všemu dodá křupavost. Nakonec babča roztočí kouzla se svými dvěma špachtličkami a vy máte ve chvilce na několikrát přeskládanou, kompaktně do papíru zabalenou, čerstvou, horkou a hlavně lahodnou palačinku v rukou. Myslíte-li si, že se jedná o drahou záležitost, nemůžete se více mýlit. Výše zmíněná palačinka stojí 5 juanů, tedy 17 Kč. Nemluvě o tom, že zasytí jako dva hamburgery z McDonaldu, a z hlediska zdravé výživy se nachází v té akceptovatelné části spektra.

Přidanou hodnotu a punc úžasnosti tomu všemu dává osoba rozverné babči, jež vaření prokládá svými průpovídkami v čínštině s případnými otázkami, na něž jsem zatím nikdy nebyl schopen odpovědět. Na mou neschopnost odpovědět, příp. naslepo vystřelené shi/dui/hao (ano/správně/dobře) většinou reaguje smíchem a mávnutím ruky. No a samozřejmě vesele pokračuje v rozpravě, ačkoliv očividně vůbec nemám tušáka, co mi tak živelně vypráví. Prostě kouzelná babička, které bych nejradši nechal juanů deset, ale o tom nesmí být řeč, protože pět je prostě pět a víc babča nechce. S oblibou si také na této agilní osobě vzhledem k její absolutní neznalosti angličtiny zkouším svou čínštinu, jež jsem se počátkem tohoto roku rozhodl podrtit v intensivním kursu. Tím se dostáváme k dalšímu kulturnímu šoku.

Kulturní šok #11 - Pekingský kašel

                Ptáte-li se, kde jsou další kulturní šoky z Číny, odpovím věru stručně – jsou na mém disku, hotové, avšak stále ne k mé plné spokojenosti. Snažil jsem se napsat krátkou výstižnou předmluvu k dalším šokům, avšak myšlenek a slov k jejich sdělení bylo příliš mnoho, než abych dokázal čtenáři plně vysvětlit mé rozpoložení, jeho důvody a důsledky. Pročež bych chtěl čtenáře v následujících řádcích obeznámit s fenoménem „Pekingský kašel“, jelikož jsem se stal dalším z řad jeho nedobrovolných vlastníků. Berte tedy toto poněkud vážnější povídání jako malé intermezzo zprostředkující největší „kulturní šok“ z hlavního města ekonomicky vzkvétající a duševně chátrající komunistické republiky.

                Jak jistě víte a jak by jistě zmínil kterýkoliv z českých fotbalových komentátorů, ovzduší v Pekingu „není ideální“. Na Twitteru (a jinde) najdete mnoho označení pro pekingský vzduch: „Airmageddon“, „Airpocalypse“, „Mordor“, „Breathless“, „Greyjing“ aj. Já se uchyluji, jako správný čtenář a bývalý vášnivý hráč počítačových her, k výrazům „Silent Hill“, popř. „The Mist“ (oboje je zdařile převedeno na filmová plátna[1]).

Vím, že to pro vás nejspíš bude těžko uchopitelné, pročež si představte mlhu – od té, jež vám znemožňuje vidět obzor až po tu, přes kterou prakticky nevidíte na 10 metrů. Teď si představte, že ona mlha podivně páchne a podezřele se barví do šeda. Máte? No a nyní vám dojde, že ona „mlha“ (oficiální názvosloví čínské vlády a většiny meteostanic) vlastně není tvořena vzdušnou vlhkostí, ale prachem, který se na vás usazuje jak připomínky neodbytné bytné. V ústech jen, co otevřete okno, popř. vyjdete ven, máte okamžitě sucho, v očích jakbysmet a prach se vám hromadí v ústech vzadu na patře. Nos vám naplní mixtura pálených plastů a jiných mňamek. Stále nic? Zadejte do Googlu „airmageddon“ nebo pohleďte na rok v Pekingu na fotce. Bomba, co?

                Neposlušnost mých dýchacích orgánů začala prakticky před třemi týdny, kdy jsem se vrátil z Hong Kongu. Takový běžný suchý kašel – drápe vás to vzadu na patře, v krku vás lechtá šmirglpapír a téměř nic nevykašláváte. V tu dobu AQI[2] (Air Quality Index) dosahoval hodnot 200-400[3].

                Následující týden se ovzduší zhoršilo (AQI dokonce dosáhl hodnot „Beyond Index“, tzn. 500+[4], což je pro představu jako když se vám za domem pálí celý les), avšak masku přes obličej jsem nenosil, a tak mé hrdinství bylo po zásluze odměněno. Začal jsem tedy tělo zásobovat zvýšenými dávkami ovoce a zeleniny, oblečení jsem kategorizoval dle kvality tepelné izolace a obecně jsem začal o své zdraví pečovat další spoustou maličkostí, které mi vždy spolehlivě pomohly zbavit se „kašlíčku a rýmičky“ v Evropě.

Můj stav se ale nezlepšoval, ba naopak. V puse jsem měl sucho prakticky okamžitě po vykročení ven, po celém patře se mi rozvalil nepříjemný prachový nános, cítil jsem se unavený a začal jsem kolem sebe plivat jako správný obyvatel Číny. Žádné známky nachlazení – stal se ze mě takový „zdravý nemocný“.

                Začal jsem tedy nosit masku, avšak můj stav se opět zhoršil. Sáhl jsem tedy po sirupu v jedné z lékáren a tři dny volna jsem poctivě strávil v posteli se zapnutou klimatizací, litry horkého čaje a zavřenými okny. Mezi knížkou a cestovním deníkem jsem povětšinou spal. Sirup jsem do sebe naklopil v rekordním čase a hle, přišlo zlepšení. I nyní vám píšu zabalen do deky s horkým čajem a novou lahvičkou sirupu, kterou již konzumuji méně frekventovaně.

                Na mém zdravotním stavu se jistě podepsala i psychická ne/pohoda. Pro milovníka venkovních sportů, slunce, modré oblohy a nekuřáka[5] se stává život v Pekingu zatěžkávacím testem mentálního zdraví (nemluvě o čínské neslušnosti, neupřímnosti a jiných ctnostech, jež mi tu pijí krev). Až téměř poeticky se můj stav zhoršoval v období „mlhy“ a hned, jak přiletěl Obamák s Vladimírem Vladimírovičem na APEC do Pekingu, se mé zdraví začalo zlepšovat. APEC a.k.a. čínské „Potěmkinovy vesnice“ je na další povídání, na které se můžete těšit v blízké budoucnosti.

                Na druhou stranu, během těch tří dnů domácího vězení jsem se vrátil k meditacím, urovnal si priority a myšlenky v hlavě a též jsem měl po dlouhé době dostatek času na komunikaci s některými z vás. No a vždy když je mi v životě krušno, vzpomenu si s úsměvem na svou zesnulou babičku, jež nikdy neopomněla poctít své děti, případně vnoučata slovy motivace a vzpruhy: „Aby ses z toho nepodělal.“. Nuže, drahá babičko, přihlásil jsem se na květnový Great Wall Marathon. HA!

---

[1] http://www.csfd.cz/film/227789-mlha/

http://www.csfd.cz/film/194908-silent-hill/

[2] http://airnow.gov/index.cfm?action=aqibasics.aqi

[3] AQI v Praze se obecně pohybuje v rozmezí 10-50. Hodnoty nad 150 se považují za nezdravé.

[4] Dle kalifornských standardů se při hodnotách nad 300 doporučuje zavřít školy, zrušit veškeré veřejné aktivity, zvážit uzavření veškerých pracovišť kromě zdravotnictví a pokud se AQI pohybuje stále nad touto hranicí, tak je doporučena evakuace „citlivější části populace“. Více viz. http://www.arb.ca.gov/carpa/toolkit/data-to-mes/wildfire-smoke-guide.pdf

[5] „One expat told me that after a friend of hers had lived in Beijing for about three years, her doctor said her lungs looked like those of a pack-a-day smoker, even though she had never picked up a cigarette”, více na http://www.washingtonpost.com/national/health-science/living-in-beijings-polluted-air/2013/03/11/6606e45e-7489-11e2-8f84-3e4b513b1a13_story.html