Ležím na posteli a počítám. Deset. Devět. Osm. Sedm. Kašlu na to. Prostě se zvednu, jdu do předsíně a upravím termostat. Jediné, co se mi po příchodu domů zatím podařilo, bylo odhození kabátu na pohovku a zaboření nosu do polštáře. Cítím, jak se mi zima zažírá pod kůži, ale ruce se mi netřesou. To je docela fajn. To, co není úplně fajn, je paralyzující bolest, která mnou právě projela jako žhavá jehla. Opět.
Přeci nejsi měkkej, říkám si. Zvedej se, bábovko. Bolest začíná intenzivnět, a tak naprázdno otevírám pusu v marné naději, že si tím nějak pomůžu. Zavírám oči a začíná mi být všechno jedno.
Po chvíli se probouzím. Snad se mi podařilo vše zaspat. Během prvního dlouhého nádechu cítím, jak mi vibruje celé tělo. Každý sval, šlacha, úpon. Nahmatávám peřinu na druhém konci postele a snažím se přikrýt si alespoň trup. Užívám si malé vítězství a znovu usínám.
Ze spánku mne tentokrát vyrušil další štědrý příděl bolesti. Přijde mi, jako kdyby mi někdo vložil do hlavy dva golfové míčky a právě se je snažil protlačit ven skrze spánkové kosti. Začíná se mi trochu mlžit vidění a točit hlava. Zajímavé. Nikdy jsem se ještě skrze bolest nedostal do stavu podobného opilosti. Třeba budu mít i halucinace. Zatímco se zájmem přemítám nad možností nového zážitku, další vlna sílícího tlaku zevnitř mé hlavy mi hbitě nastíní, za jakou cenu by ona zkušenost byla.
Dobře. Jeden zážitek stačí, drahoušku. Zatím jsem totiž nezažil bolest, která by mě přikovala k posteli a já se nemohl zvednout. Možná jsem s přibývajícím věkem opravdu vyměknul. Možná už tělesná schránka není, co bývala, akorát hlava se s tím odmítá smířit. Možná jsem měl jít dnes ráno na stomatochirurgii namísto do práce. Když si dáváte přes den pět čtyřstovkových brufenů, abyste mohli nějak fungovat, a dnes jste se probudili ve tři ráno, načež jste hledali vaše nové růžové kamarády, abyste mohli znovu usnout, možná by stálo za úvahu přestat si hrát na hrdinu.
Ale vždyť jsem sportovec. Bojovník. A chlap. Tak jakýpak copak. Cítím, že bolest polevuje, a tak se konečně s pomocí židle zvedám. Tělo se mi třese, ale na to teď není čas. Jdu teplotu na termostatu zvýšit o čtyři stupně, převléknout se z pracovních věcí do termoprádla a dalších dvou vrstev oděvu, naklopit do sebe celý litrový džus, polknout dva další brufeny a dát si několik “běžeckých” koleček po kuchyni, abych se zahřál. Zatímco šoupu nohama po kuchyni v mylné představě lehkého výklusu, bavím se tím, že si šeptem nadávám v němčině. Du unbrauchbarer Hund, du hartnäckiger Schweinekopf, blbče jeden.
Následující ráno zahajuji snídaní šampionů - dvěma brufeny a sklenkou vody - a vydávám se na stomatochirurgii. Zjišťuji, že se mi přes noc nafoukly mízní uzliny a bolí mě polykat. Jestli si kvůli vytrženým zubům moudrosti uženu týden před dovolenou angínu, půjdu se přihlásit o titul největšího dacana ve vesmíru.
“Ono se to většinou zhorší do těch tří dnů. Jste se měl stavit nebo zajít na pohotovost,” mile se na mě usmívá sestřička.
“To víte, říkal jsem si, že jsem chlap a že to vydržím. Tak jsem vydržel týden,” odvětím s notnou dávkou sebeironie. Sestřička mi věnuje soucitný pohled a ještě jednou se na mě vřele usměje. Nejspíš i něco říkala, ale to už jsem zapomněl.
Pan doktor zjišťuje, že nejde o angínu, ale že se mi v ústech za poslední den vytvořily tři afty, a do díry po zubu mi dává dren s analgetiky. Když zjistí mou denní dávku brufenů, komentuje to slovy, že ti mladí dnes nic nevydrží. Teď už se usmívám i já a s díky se vracím do práce pokračovat ve vytváření korporátních hodnot.
V kanceláři šnečí rychlostí vytvořím denní reporty, které už naštěstí umím i pozpátku, a poté se přistihnu, že do monitoru zírám jak zfetovaná želva. Slastně cítím, že mi analgetika začínají zabírat. Brufen-free life je na dosah. V práci ale dnes nefunguje topení, a tak se i pod kabátem a dekou trochu klepu a má produktivita se limitně blíží nule. Balím notebook a nabíječku.
Kašlu na to. Jsem měkkej a jdu si místo oběda domů lehnout. A po zbytek dne pracuji z postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat