Šaolinské šoky #1 - Můj kamarád kámen

Měli jste někdy sen, kvůli kterému jste se vydali tisíce kilometrů od domova pouze s krosnou na zádech a pár pochybnými informacemi z internetu, že „tam někde to je“? Takto vybaven jsem se se svým kamarádem Michalem rozhodl splnit si dětský sen a následovat kroky mnoha filmových legend, jako např. Bruce Lee, Karate Kida či Kung Fu Pandy. Vydali jsme se totiž do šaolinského chrámu na jihu Číny za studiem tajů čínského bojového umění a meditace.

Kamarád_Michal.zip

Po cestě jsme narazili na několik pozoruhodných otázek, jako např. „Jak ve vlaku zkomprimovat průměrného Čecha do postele pro průměrného Číňana?“, „Vzít si taxi či si nevzít taxi?“ anebo „Stmívá se a my jsme teprve na úpatí hory, v jejímž prostředku by někde měl být onen chrám. Asi jsme si měli vzít taxi, že?“. Nakonec jsme se ale do chrámu v pozdní hodině doplazili, lámanou čínštinou sdělili účel naší výpravy a byli ubytováni. 

Můj kamarád kámen

Jen málo věcí vás dokáže probudit tak láskyplně jako mnich, jenž s železnou pravidelností mlátí zavěšeným beranidlem do dvoumetrového zvonu. Přímo pod oknem vašeho pokoje. V šest ráno. Nu což, čeká nás výběh k potoku a venku je krásný, baboletní den. Oblékám si tričko, trenýrky a tenisky a společně s naším učitelem, dalšími dvěma žáky a Michalem vybíháme.
 

Čerstvý horský vzduch mi plní plíce, dole pod horou se rozprostírá velké azurové jezero, na horizontu se líně klube slunce a dokonalou romantiku umocňuje horský potok, k němuž se blížíme. Právě u potoka se dozvídám, proč si ostatní brali ty zimní čepice. Úkolem každého z nás je totiž donést na hlavě co největší a nejplošší kámen na výstavbu horských cest. Aha! Nejsem žádné ořezávátko, a tak zvedám jeden rozumně vypadající, 10-15ti kilový kámen a pokládám si ho na hlavu.

Riley a jeho #liferocks

Již po prvních několika krocích si uvědomuji nejenom každičkou nerovnost a ostrou hranu nového osidlovatele mé hlavy, ale také fakt, že to zatraceně bolí. Chce to nový přístup. Zdvihám tedy kámen o několik milimetrů a pokračuji v chůzi. Kámen mě za tento geniální nápad neopomněl odměnit, když se cesta začala svažovat a mně lehce sjelo chodidlo. Bang! Mezitím, co vstřebávám náraz, přemítám, že namísto přezdívky „Kamenný tygr z Prahy“ dostanu přiléhavější „Ten, co si rozlousknul hlavu“.

Nepříliš mě utěšuje i myšlenka, že zpátky do chrámu to je nejenom do kopce, ale také proklatě daleko. Po půldruhém kilometru křečí v rukou, funění a neutuchající bolesti hlavy se konečně dostávám k chrámu. Endorfiny okamžitě střídá zděšení, když slyším, že se musíme dostat po chrámových schodech dolů na cvičiště. Scházím první schody, druhé schody, třetí schody jen abych zjistil, že „dolů“ znamená dalších cca sedmdesát schodů. Hurrrá?!

Nakonec se dostávám na cvičiště, shazuji kamenného trýznitele z hlavy, sedám si a s dlouhými výdechy vnímám pulsující bolest na vrcholu mé myslivny. To už mě ale náš šaolinský učitel neodbytně pobízí, abych se neválel, a začal se protahovat. Uff. Asi si najdu jinou přezdívku. Prozatím mi postačí „Tvrdohlavý kluk z Čimic“. A to doslova.