Dopis mým kamarádům a přátelům

Drazí kamarádi a přátelé,

                tímto bych se Vám chtěl omluvit za mé velešnečí odepisování na Vaše zprávy. Ačkoliv si všech Vašich zpráv nesmírně cením (nezapomněli jste na mě! :)), nemám tolik času, kolik bych si přál mít, a tak bych Vám chtěl nyní představit můj 一星期, tedy běžný týden.

Středa - pátek: Můj pracovní týden začíná středou. Když se nad tím tak zamyslím, tak si matně pamatuji, že můj pracovní týden začal někdy počátkem ledna a ještě neskončil, hahaha.

7:20 – budíček. Čas na sprchu, snídani, prosfištění šínských slofíšek a smolení objemného Hausaufgabe, jenž mi byl věnován předešlý den. Ano, jsem šprt, a ano, považuji označení „šprt“ za kompliment.

8:45 – čas vyrazit směr Cultural Yard (místo kde se nachází mé intensivní kursy čínštiny).

9:00 – 上课 aneb začíná hodina. Intesivní kursy v Cultural Yard se nehonosí přídomkem „intensivní“ nadarmo. Látky je doslova nálož, a to jak ve formě slovní zásoby, tak i gramatiky. Plus pro snaživce přídavek ve formě domácích úkolů z kaligrafie.

11:00 – 下课 aneb hodina končí. A já směřuji zpět domu, kde mám k dispozici cca 30 minut před tím, než musím apartmán opustit. Půlhodinu mi většinou zabere rychlý power sleep a něco malého k jídlu. Kolikrát na jídlo ani nemám čas, a tak zatížím tašku nějakým jablkem a navštívím babču z kulturního šoku #12.

12:50 – Doučování češtiny ve Wangjing. Long story. Končím v 14:40, abych se stihl přesunout do práce.

15:00-20:30 – RISE. Domů se většinou vracím před desátou. Něco malého pojím, chvíli relaxuji, sepíšu pár slov a jdu si lehnout.

Sobota – neděle:

http://www.urbandictionary.com/
define.php?term=Knackered

7:00 – budíček. Vzhledem ke spolehlivosti pekingské hromadné dopravy si nechávám 20-30 minut rezervu, jež mohu využít na rychlý nákup v Mallu nedaleko práce.

9:00-18:00 – RISE

19:00 – Návrat domů. Vzhledem k tomu, že se pokouším i o nějaký ten společenský život, tak většinou jeden víkendový večer prospím, abych dohnal spánkový deficit z předešlého dne. V případě volného nedělního večera trávím čas nad nákupy, praním/věšením prádla, vařením, úklidem (mno), relaxací či prací nad pár projekty z ČR, jež zatím nejsem ochoten opustit.

Pondělí – úterý:

Víkend!!! Počkat… Program je prakticky stejný jako v případě středy až pátku, avšak s tím rozdílem, že se po doučování češtiny vracím zpět domů, tudíž můj víkend začíná ve 4 hodiny odpoledne.

Do toho se ještě snažím si každý týden rozšiřovat slovní zásobu v angličtině, občas si trochu zaposilovat a napsat pár řádků příběhu, příp. článku pro blog. Notebook otevírám jednou-dvakrát týdně na pár hodin. Jak jistě uznáte, moc se tu nenudím. :))

Kulturní šok #16 - Náboženství a filozofie

Když před Číňanem vyslovíte slovo „god“, „religion“ či jejich čínské ekvivalenty, tak jste většinou obdařeni výrazem „Rozumím tvým slovům, avšak nemám páru, co mi tu vykládáš.“. Číňani tenhle koncept vůbec nepobírají. Proč chodit do kostela/mešity a tam se modlit k imaginárnímu kamarádovi (nebo jak to hezky označil můj britský kolega "the guy upstairs")? Proč někoho mydlit za to, že nevěří v jing a jang, popř. v reinkarnaci? Ve srovnání s buddhismem vypadají křesťanství (ačkoliv se současný papež hodně snaží posunout své ovečky na vyšší vývojový stupeň) a islám jako zaostalí příbuzní, jež přes svá zaměření na vztah boha s člověkem, popř. mezilidské vztahy, zapomněli na rozum a rovnováhu věcí světských kolem.

                Nejraději dávám za příklad Kung Fu Pandu, jež se nacpává plody svaté meruňky. V případě křesťanské víry už tu máme jeden případ ovocného obžerství poměrně detailně zmapovaný, v rámci islámu by nejspíš panďák Po přišel o nespočet pand-panen a skončil by daleko hůře než Evin protějšek, mno a pokud by se černobílý otyloň věnoval některému z východoasijských náboženství, tak by ho s nejvyšší pravděpodobností stihla pouze pořádná hnačka, protože napěchovaný břich jedním druhem ovoce k tomu má obecně sklony.

                V rámci čínského lidu nelze náboženství jednoznačně vymezit. Ačkoliv můžete prohlásit, že nejzastoupenějším z nich je zde buddhismus, nemáte tak úplně pravdu. Prvně zmiňme, že se největší část populace věnuje čínskému lidovému/tradičnímu náboženství, které se zakládá na uctívání tzv. „shen“, což je zjednodušeně set energií, jenž vytváří prostředí kolem a pomáhá mu vzkvétat. „Shen“ má nespočet podob a překladů, pročež se nedá generalizovat, a tak se většinou neobjevuje v oficiálních tabulkách. Druhak se bere buddhismus, taoismus a konfucianismus za set „tří učení“, jež splývají v harmonický celek, a tak se opět nacházíme na úskalí škatulkování, vzhledem k tomu, že se většina buddhistů hlásí i k jiným „náboženstvím“. Závěrem budiž čtenář obeznámen i s vysvětlením uvozovek, jež jsem právě použil. Náboženství jako takové v Číně budete hledat těžko, zde se učí koncept filozoficko-kulturního základu, popř. stylu života, chcete-li. Pro někoho slovíčkaření, pro někoho diametrální odlišnost. Navíc se v Číně, ať už praktikujete cokoliv, do ničeho moc neprsíte. Tedy pokud troufáte záhodno zůstat ve vlastnictví vašich tělesných orgánů. Koukněte třeba na takový Falun Gong.

Kulturní šok #15 - Tvrdý chléb čínského chodce

                Ve zkratce, přechody pro chodce jsou v Číně vtip. Kdyby se silnice nehonosily setem vodorovných obdélníků bílé barvy, tak by se zřejmě nic zásadního nezměnilo. Auta a skútry vás tu ještě poctí svým klaksonem, cože si to dovolujete chodit přes přechod, když chtějí projet. No blázinec.

A to ještě nezmiňuji čínskou „autoškolu života“, kde si to skútry šinou po chodnících, přičemž nezapomínají neodbytně troubit, když jim chodci stojí v cestě. Jedna smělá žena se se svým bílým skútrem dokonce rozhodla zkrátit si cestu ze silnice na chodník a z chodníku na poměrně úzkou stezku pro chodce. Ani sloupky onu ohelmovanou ženu s velkými slunečními brýlemi neodradily. Jaké to překvapení, že se na pěší stezku lemovanou z obou stran živým plotem společně s chodci nevešla! Žal nad neúspěchem jejího nepochybně geniálního nápadu neopomněla vyjádřit dlouhým stiskem klaksonu vyluzujícího melodii tak líbeznou, že se divím, že se jí nikdo z kolem procházejících chodců nejal seznámiti s oním živým plotem.

Naprostým chaosem jsou též vyhrazené pruhy pro jednostopá vozidla (většinou odděleny plotem, stromořadím či jinak). Na nich se pohybuje prakticky všechno kromě autobusů – chodci, skútry, kola, motorky a dokonce i auta. Provoz je tu díky menší koncentraci chodců plynulejší, avšak přestože jde o jednosměrné pruhy, vždy se najde někdo, kdo tomu nevěnuje pozornost. A nejvtipnější situace nastává, když ten někdo sedí za volantem auta – ano, oči vás neklamou – občas zde ve vyhrazeném jednosměrném pruhu pro jednostopá vozidla najdete protijedoucí auto.

Vracejíc se k tématu přechodu pro chodce, nejednou zde uvidíte taxík či jiné vozidlo, jež si to suverénně profičí na červenou. V rámci bezpečnosti mě napadla dvě řešení, jež skýtají jak zábavu, tak rychlejší formu transportu.

1) Osobní prak – kdo z vás hrál Angry Birds, ví o čem je řeč. Pro ty ostatní – na jednom chodníku se vystaví velký prak, jejž natáhnete, položíte se do sedadla připevněného k silné gumě a necháte se vystřelit na druhý konec, kde vás oproti konceptu Angry Birds nelapí budova, ale síť.

2) Osobní katapult/trebuchet – jak se neúspěšně snažila Hollywoodská kuřata sira Terryho Pratchetta dostat na druhý konec dálnice, můžeme se díky dokumentaci jejich snažení v povídkové sbírce Divadlo Krutosti poučit a vyvodit příčiny nezdaru a cenná poučení. Princip by byl stejný jako v řešení 1), avšak zde by se eliminovala nepřesnost v případě, že by se přenášený subjekt vrtěl.

Kulturní šok #14 - Psaná čínština

                Ze začátku to vypadá jako roztodivná změť čar, které, ač vypadají stejně, znamenají „poledne“ a „kráva“. Po čase ale začínáte ony společné části, jež se u některých znaků opakují (tzv. radikály), rozpoznávat a kreslení/psaní začíná být o chlup jednodušší. Jak mi kolikrát tuhla čelist při snaze o vydání správného tónu, tak se mi s perem/štětcem dařilo díky mé fotografické paměti mnohem lépe. Proto vás asi nepřekvapí malý paradox, a to že jsem první dva-tři měsíce dokázal napsat více znaků, než jsem byl schopen správně vyslovit.

                Pro představu: děvče se řekne nǚ hái zi, psáno: 女孩子 , kde 女 představuje ženský znak (obraz klečící ženy), 孩 znak pro dítě (složený znak viz. dále) a 子 se používá jako poslední znak u dětí a značí podstatné jméno (obraz dítěte zabaleného po prsa do peřinky, proto pouze jedna „nožička“ a dvě „ručičky“). Děvče = ženský + dítě + podstatné jméno.

A nyní ke složeným znakům – třeba takový dobrý znak hǎo 好 je složen na levé straně z radikálu ženy (女) a na straně pravé z radikálu dítěte (子). Proč? Protože znak představuje ženu rodící syna - založení rodiny, jinými slovy začátek dobrého života v rodině. Domov 家 jiā - představuje kombinaci radikálů 宀 (střecha) a 豕 (prase). V dobách rurální společnosti chodili čuníci kvůli teplu spát pod střechu s lidmi. S trochu nadsázky se dá říci „Co znak to příběh“. Poezie, že?

Kulturní šok #13 - Čínština

Přátelé, je to řehole. Obzvláště ze začátku. Když se snažím dorozumět jinak než na úrovni „Chci jasmínový čaj s mlékem. Horký a velký.“, popř. „Take-away, tašku. Účet prosím.“, nastává většinou jazykový taneček vzájemného nedorozumění, a při opakovaném pokusu vyžblepnout potřebné tóny se začínám potit jak vykrmený pašík, jenž se právě dozvěděl o pravém významu zkratky BBQ.

Čínština je gramaticky velice prostá, avšak foneticky naprosto bestiální. Disponujete-li absolutním hudebním sluchem, tak pro vás nejspíš nebude čínština problém, stejně jako pro mou texaskou kamarádku, která „just picked it up“. Nejlépe se totiž asijské jazyky učí jako písnička – slyším, zopakuji. Ačkoliv hudebním sluchem (alespoň to ostatní tvrdí) disponuji, kolikráte mě jímala frustrace z desítek pokusů a nezdarů nakroutit ústa tak, aby z nich vyšel potřebný tón. Úplně jak když chcete od cizince, aby vyslovil hlásku „ř“. Např. „j“ se tu čte jako „dz“, s měkkým „z“.  Nikdy jste termín „měkké z“ neslyšeli? Já ještě před měsícem také ne.

Největší veselost tu představují samohlásky a čtvero tónů. Nad samohláskou můžete mít horizontálu, čárku vzestupnou, háček, čárku sestupnou, popř. nic. Ano, oficiálně se mluví o čtyřech tónech, přičemž jich mandarínština má pět. Proč? Protože Čína[1]. 

Vše se od sebe samozřejmě liší výslovností. Kupříkladu takové „shi“ (čteno „šž“ s jazykem rolovaným zpět).

shī – může znamenat „poezie“, „mokrý“, „mrtvola“ aj.
shí – může znamenat „deset“, „vědět“, „ryzí“ aj.
shǐ – může znamenat „tvořit“, „výkal“ aj.
shì – skýtá blaženost nejvyšší. Ve slovníku můžete najít 103 znaků pro „shì“! Jinými slovy 103 homonym, tedy slov souzvučných!!! Přičemž rozdíly ve významech jsou opět diametrální. Kupříkladu 是 – být, 试 – zkusit,士 – učenec, 市 – trh, 室 – místnost.

Přičemž ještě počítejte s tím, že jeden znak může mít více významů. Není divu, že se čínské děti učí svůj rodný jazyk oproti ostatním dětem třikrát déle. Ani nemluvě o kantonštině, která má tónů 8! To už člověk doopravdy potřebuje náhradní trenýrky (a vyměňovací čelist). Ale jak praví staré britské přísloví, "Where there's a will, there's a way.", i já jsem si svou cestu k čínštině našel.

---

[1] Pátý, neutrální tón se většinou využívá jako doplňkový. Alespoň mám takový pocit.

Kulturní šok #12 - Pouliční dlabanec

                Jak ví i lidé nepolíbení Voskovcem a Werichem, v životě je to občas jako na houpačce. Od bytostné nenávisti k prašnému oparu se náhle člověk přehoupne ke Konfuciovi, čínské pouliční gastronomii a kaligrafii. Navíc jsem tu našel piano, na kterém mohu cvičit. A ve zdraví se přecijenom i ta dýchací maska nosí lépe.

Kulturní šok #12: Pouliční dlabanec

                To bych nebyl já, abych po delší dobu vynechal sekci gastronomie. Naleznete-li se kdekoli v Asii, jezte na ulicích! Co tím chtěl básník říci? Ať už se nacházíte v Hong Kongu či Číně, obzvláště v ranních a večerních hodinách se podél ulic rozprostírají tzv. „food stalls“, tedy místa, kde vám během okamžiku něco malého uklohní.

                K výběru se naskytuje nepřeberné množství pochutin od hlohu obaleného v medu po smažená chapadla, kuřecí nožky, asijské plněné knedlíčky v páře, masové špízy či lahodnou palačinku velikosti vašeho stehna. Téměř každé víkendové ráno se na cestě do práce zastavím u stánku s rozjařenou čínskou babčou, kde s radostí pozoruji její kulinářské umění. Na stánku se vyjímá rozpálený kotouč o průměru dobrého půlmetru, který je v mžiku omaštěn a poctěn rozmíchaným těstem. Na tenkou palačinku babča rozklepne vejce, které rozprostře po jejím středu. Poté se přidává čerstvá zelenina, koriandr a pro zájemce i nasekané chilli papričky. Následně se vše přikryje obdélníkovou kukuřičnou plackou, jež všemu dodá křupavost. Nakonec babča roztočí kouzla se svými dvěma špachtličkami a vy máte ve chvilce na několikrát přeskládanou, kompaktně do papíru zabalenou, čerstvou, horkou a hlavně lahodnou palačinku v rukou. Myslíte-li si, že se jedná o drahou záležitost, nemůžete se více mýlit. Výše zmíněná palačinka stojí 5 juanů, tedy 17 Kč. Nemluvě o tom, že zasytí jako dva hamburgery z McDonaldu, a z hlediska zdravé výživy se nachází v té akceptovatelné části spektra.

Přidanou hodnotu a punc úžasnosti tomu všemu dává osoba rozverné babči, jež vaření prokládá svými průpovídkami v čínštině s případnými otázkami, na něž jsem zatím nikdy nebyl schopen odpovědět. Na mou neschopnost odpovědět, příp. naslepo vystřelené shi/dui/hao (ano/správně/dobře) většinou reaguje smíchem a mávnutím ruky. No a samozřejmě vesele pokračuje v rozpravě, ačkoliv očividně vůbec nemám tušáka, co mi tak živelně vypráví. Prostě kouzelná babička, které bych nejradši nechal juanů deset, ale o tom nesmí být řeč, protože pět je prostě pět a víc babča nechce. S oblibou si také na této agilní osobě vzhledem k její absolutní neznalosti angličtiny zkouším svou čínštinu, jež jsem se počátkem tohoto roku rozhodl podrtit v intensivním kursu. Tím se dostáváme k dalšímu kulturnímu šoku.

Kulturní šok #11 - Pekingský kašel

                Ptáte-li se, kde jsou další kulturní šoky z Číny, odpovím věru stručně – jsou na mém disku, hotové, avšak stále ne k mé plné spokojenosti. Snažil jsem se napsat krátkou výstižnou předmluvu k dalším šokům, avšak myšlenek a slov k jejich sdělení bylo příliš mnoho, než abych dokázal čtenáři plně vysvětlit mé rozpoložení, jeho důvody a důsledky. Pročež bych chtěl čtenáře v následujících řádcích obeznámit s fenoménem „Pekingský kašel“, jelikož jsem se stal dalším z řad jeho nedobrovolných vlastníků. Berte tedy toto poněkud vážnější povídání jako malé intermezzo zprostředkující největší „kulturní šok“ z hlavního města ekonomicky vzkvétající a duševně chátrající komunistické republiky.

                Jak jistě víte a jak by jistě zmínil kterýkoliv z českých fotbalových komentátorů, ovzduší v Pekingu „není ideální“. Na Twitteru (a jinde) najdete mnoho označení pro pekingský vzduch: „Airmageddon“, „Airpocalypse“, „Mordor“, „Breathless“, „Greyjing“ aj. Já se uchyluji, jako správný čtenář a bývalý vášnivý hráč počítačových her, k výrazům „Silent Hill“, popř. „The Mist“ (oboje je zdařile převedeno na filmová plátna[1]).

Vím, že to pro vás nejspíš bude těžko uchopitelné, pročež si představte mlhu – od té, jež vám znemožňuje vidět obzor až po tu, přes kterou prakticky nevidíte na 10 metrů. Teď si představte, že ona mlha podivně páchne a podezřele se barví do šeda. Máte? No a nyní vám dojde, že ona „mlha“ (oficiální názvosloví čínské vlády a většiny meteostanic) vlastně není tvořena vzdušnou vlhkostí, ale prachem, který se na vás usazuje jak připomínky neodbytné bytné. V ústech jen, co otevřete okno, popř. vyjdete ven, máte okamžitě sucho, v očích jakbysmet a prach se vám hromadí v ústech vzadu na patře. Nos vám naplní mixtura pálených plastů a jiných mňamek. Stále nic? Zadejte do Googlu „airmageddon“ nebo pohleďte na rok v Pekingu na fotce. Bomba, co?

                Neposlušnost mých dýchacích orgánů začala prakticky před třemi týdny, kdy jsem se vrátil z Hong Kongu. Takový běžný suchý kašel – drápe vás to vzadu na patře, v krku vás lechtá šmirglpapír a téměř nic nevykašláváte. V tu dobu AQI[2] (Air Quality Index) dosahoval hodnot 200-400[3].

                Následující týden se ovzduší zhoršilo (AQI dokonce dosáhl hodnot „Beyond Index“, tzn. 500+[4], což je pro představu jako když se vám za domem pálí celý les), avšak masku přes obličej jsem nenosil, a tak mé hrdinství bylo po zásluze odměněno. Začal jsem tedy tělo zásobovat zvýšenými dávkami ovoce a zeleniny, oblečení jsem kategorizoval dle kvality tepelné izolace a obecně jsem začal o své zdraví pečovat další spoustou maličkostí, které mi vždy spolehlivě pomohly zbavit se „kašlíčku a rýmičky“ v Evropě.

Můj stav se ale nezlepšoval, ba naopak. V puse jsem měl sucho prakticky okamžitě po vykročení ven, po celém patře se mi rozvalil nepříjemný prachový nános, cítil jsem se unavený a začal jsem kolem sebe plivat jako správný obyvatel Číny. Žádné známky nachlazení – stal se ze mě takový „zdravý nemocný“.

                Začal jsem tedy nosit masku, avšak můj stav se opět zhoršil. Sáhl jsem tedy po sirupu v jedné z lékáren a tři dny volna jsem poctivě strávil v posteli se zapnutou klimatizací, litry horkého čaje a zavřenými okny. Mezi knížkou a cestovním deníkem jsem povětšinou spal. Sirup jsem do sebe naklopil v rekordním čase a hle, přišlo zlepšení. I nyní vám píšu zabalen do deky s horkým čajem a novou lahvičkou sirupu, kterou již konzumuji méně frekventovaně.

                Na mém zdravotním stavu se jistě podepsala i psychická ne/pohoda. Pro milovníka venkovních sportů, slunce, modré oblohy a nekuřáka[5] se stává život v Pekingu zatěžkávacím testem mentálního zdraví (nemluvě o čínské neslušnosti, neupřímnosti a jiných ctnostech, jež mi tu pijí krev). Až téměř poeticky se můj stav zhoršoval v období „mlhy“ a hned, jak přiletěl Obamák s Vladimírem Vladimírovičem na APEC do Pekingu, se mé zdraví začalo zlepšovat. APEC a.k.a. čínské „Potěmkinovy vesnice“ je na další povídání, na které se můžete těšit v blízké budoucnosti.

                Na druhou stranu, během těch tří dnů domácího vězení jsem se vrátil k meditacím, urovnal si priority a myšlenky v hlavě a též jsem měl po dlouhé době dostatek času na komunikaci s některými z vás. No a vždy když je mi v životě krušno, vzpomenu si s úsměvem na svou zesnulou babičku, jež nikdy neopomněla poctít své děti, případně vnoučata slovy motivace a vzpruhy: „Aby ses z toho nepodělal.“. Nuže, drahá babičko, přihlásil jsem se na květnový Great Wall Marathon. HA!

---

[1] http://www.csfd.cz/film/227789-mlha/

http://www.csfd.cz/film/194908-silent-hill/

[2] http://airnow.gov/index.cfm?action=aqibasics.aqi

[3] AQI v Praze se obecně pohybuje v rozmezí 10-50. Hodnoty nad 150 se považují za nezdravé.

[4] Dle kalifornských standardů se při hodnotách nad 300 doporučuje zavřít školy, zrušit veškeré veřejné aktivity, zvážit uzavření veškerých pracovišť kromě zdravotnictví a pokud se AQI pohybuje stále nad touto hranicí, tak je doporučena evakuace „citlivější části populace“. Více viz. http://www.arb.ca.gov/carpa/toolkit/data-to-mes/wildfire-smoke-guide.pdf

[5] „One expat told me that after a friend of hers had lived in Beijing for about three years, her doctor said her lungs looked like those of a pack-a-day smoker, even though she had never picked up a cigarette”, více na http://www.washingtonpost.com/national/health-science/living-in-beijings-polluted-air/2013/03/11/6606e45e-7489-11e2-8f84-3e4b513b1a13_story.html