Kulturní šok #20 - Gentlemanství a kabelky

                Každé zaryté feministce, zastánkyni rovnoprávnosti žen či jim podobným existencím bych z hlediska kardiovaskulárních problémů návštěvu Pekingu nedoporučoval. Jejich krevní tlak by mohl vystřelovat vzhůru a padat k zemi stejně rychle jako indonéská letadla. Proč? Nu, velice jednoduše – Číně je slovo gentleman stejně vzdálené jako výsledky vyšetřování indo-…  ..dobrá, konec cynických přirovnání, pojďme opět sletět na zem[1].

Tradice

                Ač se např. podržení dveří v západní civilizaci díky snahám výše zmíněných skupin žen stává raritou, v Číně jde stále o věc doposud téměř nevídanou. Kolikrát jsem spatřil lehce zmatený výraz čínských dam a žen, jež mne po rychlém procitnutí obdařily stále roztomile zmateným úsměvem a rychlým poděkováním. Čínští mužové se k nim z většiny chovají jinak. Značně jinak. 

                Několikrát jsem spatřil pár, kde byla ženská část tažena za paži (nikoli vedena za ruku) a její případné protesty byly zamítnuty rázným, zvýšeným hlasem. Jednou na zastávce se mi naskytl pohled na poměrně urostlého, usmívajícího se chlapce, proti němuž stálo o dvě hlavy menší rozlícené děvče, které mu s nasupeným výrazem cosi vyčítalo. Chlapcovo pobavení po chvíli vystřídal výraz vážnějšího rázu, načež jeho ruka pevně stiskla dívčí bradu a přitáhla si ji blíže. Proběhlo rychlé vysvětlení situace a voilà – odchod ruku v paži. Romantika hadr, co si budeme povídat[2]. Respekt k ženám se zde holt moc nepěstuje.

Kabelky a dveře

I Orlando nosí své kočce kabelku

                Na druhou stranu, tradicí je zde nošení dívčích zavazadel. Čínská děvčata s radostí obtěžkávají své polovičky svými natřískanými kabelkami, což se stalo věrným tématem pro konverzaci nejenom mezi expaty. Obzvláště Američané (jaké to překvapení) se cítí pohoršeni nad tím, že by museli svým družkám nosit kabelku. Proč? Protože to prý nevypadá dostatečně mužně![3]. Chce se mi sem napsat krátký jízlivý komentář, ale asi se beze slova půjdu opět přidat k ubývajícím řadám „too old-school for cool“.

                Světélka naděje ale létají kolem. Jednoho krásného víkendového odpoledne mě a jednu mou kolegyni těsně před východem z budovy předběhl jeden z mých sedmiletých studentů. Když jsem se chystal toho rošťáka vyplísnit, co že tu takto skotačí, zatáhl svou malou ručkou za dveře a s hrdým výrazem nám uvolnil cestu. Na naše poděkování odpověděl s úsměvem a dmouc se pýchou „You are welcome.“. Byť velice pomalu, gentlemani přicházejí i do Číny.

PS: Staročínské pojetí gentlemanství[4] zde nezmiňuji. V dnešní době totiž Konfucius dostává od kapitalismu pěkně na frak.

---

[1] I) There is never a bad time for a pun.

II) There’s also never really a good time for a pun.

III) You might as well just stay braced for a pun at all times, and ride them when they come with as much grace as you can manage.

IV) The fact that you can replace ‘pun’ with ‘disaster’ in the last three rules says a lot about the human race.

Terry Pratchett

[2] Nepředstavujte si ale, že se takto chová většina Číňanů. Nejde o ojedinělé, avšak ani o běžné případy.

[3] Navíc z módního hlediska jde též o něco nepřijatelného!!

[4] 君子

Životní lekce z Číny #1 - Vděčnost

                Představte si, že se jednoho rána probudíte a zjistíte, že voda z kohoutku, kterou pijete, není pitná. Okna ve svém bytě necháváte zavřená, protože venkovní vzduch není dýchatelný. Nasadíte si dýchací masku a jdete do obchodu, kde se vyjímají velká fialovo-modro-růžová rajčata, řezník opečovává maso rukou, do které si před chvílí utřel nos, mléko nejednou způsobilo smrt dětí (a to nejenom dětí[1]) a zemí pravidelně hýbou skandály ohledně kvality potravin[2] (např. „hliníkové“ knedlíčky či vepřové maso, co svítí ve tmě)[3]. Poté se vydáte do práce, kde počítačům stále vládne Windows XP, 1GB RAM a stahování rychlostí 10kbps a polovina učitelského sboru si nemyje po návštěvě záchodu ruce. Což je ostatně jediné místo, kde nejsou v budově kamery. A teď si představte, že toto je realita života v Pekingu. Drsný, co?

Pro představu: Forbidden City - vlevo listopad 2014 (APEC), vpravo říjen 2014, zdroj: Huffington post

                Jakkoliv se vám může zdát, že přeháním, každý cizinec v Pekingu mi bohužel musí dát za pravdu. Občas si přijdu přespříliš sentimentální, když se přistihnu, jak za bílého, resp. modrého, dne sním o tom, jak by to vypadalo, kdyby se v Pekingu modrala obloha každý den. Pro to, co jsem si navykl považovat v Evropě za naprostou samozřejmost, se v Číně ustálil výraz APEC 蓝 – tedy modrá obloha, jež tu panovala v době konference APEC v Pekingu. Ono ostatně téměř vše, co jsem v ČR považoval za neotřesitelný základ pro život ve městě, jsem byl v Pekingu nucen rychle přehodnotit.

                Vždy když jsem před odletem do Číny slýchával, že člověk má být vděčný úplně za všechno, tak jsem si říkal, že do vyšinutého buddhisty mám ještě daleko. Vděčný za maličkosti jsem od poměrně raného věku byl, což vám jistě potvrdí mí nejlepší přátelé, rodina a prakticky všichni, kteří spatřili můj blažený úsměv při vyřknutí mé oblíbené (a kolikrát poněkud otravné :)) věty „Život je skvělej.“, avšak po více jak půl roce v zemi „třetího světa“[4] jsem do fáze vyšinutého buddhisty dospěl poměrně rychle.

                Chápu, že pro vás je výše zmíněná kritika těžko uchopitelná, pročež ji rozhodně neberte jako promluvu do duše. Jedná se pouze o zamyšlení v reakci na zlepšení pekingského ovzduší[5]. I přesto, že úroveň PM 2,5[6] v prvním kvartálu 2015 oproti prvnímu kvartálu 2014 klesla o 13%, stále více než 90% čínských měst nedosahuje ani na čínské národní standarty pro kvalitu ovzduší. 

                Když vidíte lidi kolem oslavovat, že z posledních 120 dnů mohli 57krát (což není ani polovina!) bezpečně vyjít ven bez dýchací masky, tak seznáte, že pojem vděčnost nabírá velice odlišný rozměr.

                Takže mi odpusťte, až vám v Praze budu básnit o tom, jak je krásné, úžasné a dokonalé pít vodu z kohoutku a dýchat „čerstvý“ pražský vzduch. :))

---

[1] China executes two over tainted milk powder scandal

[2] Top 10 Chinese Food Scandals

[3] Baby milk rationing: Chinese fears spark global restrictions

[4] Věděli jste, že Čína ještě donedávna byla zemí druhého světa (než jí prokoukli tu lidovou demokracii)?

[5] Beijing's Air Becoming Slightly More Breathable

[6] Nejnebezpečnější forma znečištění vzduchu aneb co vám za deset let nadělí nádor na plicích. 

Bav se fotbalem

Jak sami vidíte, v protilehlém sektoru hostů bylo vyprodáno.

                Ještě před měsícem jsem o asijské lize mistrů slyšel pouze zpovzdálí a o čínském fotbalu jsem věděl pouze to, že čínský fotbalový nároďák většinou dostává od soupeřů pořádnou šišku. To mi ale přišla zpráva od jedné mé německé kolegyně, jestli bych měl zájem o návštěvu Workers’ stadium na zápas pekingských Guoan proti Brisbane Roar. Lístky byly vyprodány, a tak jsme se uchýlili k hledání pochybných osob před stadiónem. Netrvalo nám to ani pět minut a už jsme se s lístky nacházeli za detektory kovu a bezpečnostní prohlídkou.

Pivo

CONTENTS HOT

                Jako správný Čech a správná Němka jsme očekávali pivní doprovod, avšak kde nic, tu nic. Ve stáncích se vedle moučných párků na špejli skvěly pouze průhledné kelímky obsahující tekutinu jedovaté barvy, a tak jsme byli na suchu. Nevzdali jsme se a o poločasové přestávce jsme obcházeli stadión ve snaze najít nějaké restaurační zařízení. A hle! Tu jedno, kde se nám nabízí třetinka španělského tekutého chlebu! Sice nemístně předražená, ale což - fotbal bez kelímku piva je jako jednooká kráska.

Věděli jsme, že nás s inkriminovanou láhví na stadión nepustí, a tak má kolegyně poprosila barmana, jestli by nám naše třetinky přelil do neprůhledných kelímků určených pro kávu. Mazané děvče! A tak jsme si v druhé půli „přiťukli“ na stadiónu. Jak praví známé přísloví - Kdo chce pivo pít, kelímek si vždycky najde!

Fotbal

                Byl jsem věru překvapen, když jsem spatřil dění na hřišti. Guoan, jenž sestával až na jednoho Srba výhradně z Číňanů, si v prvních třiceti minutách dělal ze soupeřů kužely pro nácvik kombinace na jeden dotek. Šancí si agilní čínská skvadra vytvořila nespočet, avšak střelba jim šla stejně jako Fernandu Torresovi po přestupu do Chelsea. Užuž jsem si liboval, jak na blog napíši, že z brisbaneského řevu zbyla pouhá meluzína, a přišel protiútok. 38. minuta, bum a vyndej si banána! Pekingský obraný blok se rozevřel jak dveře věznice pro hongkongské demonstranty, přišla kolmice na zabíhajícího útočníka a ten se tváří v tvář gólmanovi nemýlil. 0:1.

                Druhý poločas se opět odvíjel v režii Guoan, avšak Australané zničehonic našli nohy, začali poctivěji bránit a lépe napadat, přičemž sem tam zahrozili z protiútoků. Pro již krapet unavené pekingské borce se to i přes velkou bojovnost jevilo jako nepřekonatelná překážka. V základní hrací době šlo o snahu nepochybně chrabrou, avšak marnou. V nastavení sice přišly dvě šance na vyrovnání, ale pekingští trpěli syndromem českého hokejového nároďáku, kdy si přihrávali kolem vápna tak dlouho, až se upřihrávali.

Fanoušci

Všichni odcházejí, tvrdé jádro zůstává.
Doporučuji k povšimnutí
počet doprovázejících policistů.

                Guoan se může kromě atraktivních kombinací pyšnit i skvělou fanouškovskou základnou. Téměř po celou dobu zpívali, mávali vlajkami a skákali do rytmu cover verzí známých hitů, z nichž mi v hlavě nejvíce utkvěla jejich předělávka „Walking on sunshine”[1]. S mou kolegyní jsme první čtvrthodinu věnovali více pozornosti živelným fanouškům než samotnému utkání. Atmosféra na jedničku s hvězdičkou.

                A to nezmiňuji fakt, že chorály neustávaly ani po obdržené brance a dokonce ani po skončení utkání. Přes 35 000 diváků se bavilo fotbalem, a to bez dělbuchů, dýmovnic a alkoholu[2]. Radost pohledět.

---

[1] Po čtyřměsíční intensivní jazykové masáži jsem částem jejich pokřiků rozuměl, avšak stále mi většina z nich splývala v nadšené dětské žvatlání.

[2] Na druhou stranu musím uznat, že čínští fanoušci mají v rámci dodržování pořádku na stadionech mnohem větší motivaci než ti evropští (a obzvláště čeští). Když před stadionem stojí malá policejní armáda (rozuměj počet tří cifer) s obrněným transportérem, tak si nějakou tu dýmovnici v trenýrkách hned rozmyslíte.

Láska je láska

                Schyluje se k sedmé hodině, venku už potemnělo a chladný vzduch by mi plnil plíce. AQI však opět přesahuje 150, tudíž opět dýchám přes masku. Dnešní večer by se rozhodně nedal považovat za ideální čas pro sportovní vyžití, natož po půlroční absenci vydatnější fyzické zátěže. Přesto se nacházím, jak by řekla moje babička, ve sportovním mundůru s batohem na zádech na cestě směr 三元桥. Večerní březen - je lásky čas. Leosongův zval ku lásce hlas, kde PM 2.5 zaváněl k podvrtnutí hlezen (ehm).

                Jak již můj nešikovný pokus o omáchování mého blogu napovídá, láska je láska a kluci choděj s klukama. Na fotbal. Po šestiměsíční fotbalové abstinenci jsem se s kamarády vydal v neděli večer za anglickou ligou na derby ManU vs Liverpool, kde mi japonská dvanáctka pořádně prověřila játra, a večer úterní jsem se rozhodl věnovat honění se za merunou s kolegy z HQ[1]. Házenkářské hřiště, nafukovací hala, umělá tráva, tři týmy, jeden zápas osm minut, vítěz zůstává.

Fotbalové střídačky - China style

                První minuta – gól. Patičky, vtípky, housličky, no wunderbar! Vědom si svých momentálních plicních kapacit hraji v útoku a přepínám na úroveň běhání: Zlatan. Kdo se vrací, nevěří gólmanovi! První zápas nakonec končí remízou. Studený vzduch mi nedělá dobře, avšak nadšení silně převažuje.

                Druhý zápas už indikuje žalostnost mé fyzičky, přepínám na úroveň běhaní: Balotelli. Chytám druhý dech a snažím se vzpomenout na dávné lekce samby pana Beckenbauera z Copacabany.

                Třetí zápas si mé dýchací ústrojí pomalu zvyká na studený vzduch. Ačkoliv většina mých spoluhráčů komunikuje výhradně v čínštině a můj tým je pivnějšího rázu, nadšení vrcholí. Extáze. Láska je prostě láska.

                Čtvrtý zápas se díky zvýšené pozornosti soupeřů dostávám do „šprajcu“ mezi dva z nich a lehce si hnu s kotníkem. F@3K!!! Ortéza naštěstí drží pevně, a tak zamačkávám pomyslnou slzičku a hraji dál. Drtivá většina žen by nejspíš zareagovala jako má kamarádka stylem „Just remember how you felt when you couldn’t walk. Imagine what’s better – not to walk again or find another love.“. Vysvětlujte to ale tvrdohlavému fotbalistovi, že?

                Zbytek zápasů kotník drží pevně, přec cítím, že to není úplně to pravé ořechové. Plíce po půldruhé hodině hraní abdikují, a tak přepínám na úroveň běhání: Martin Záleha. Když vidím některé běhavé bývalé profesionální fotbalisty z řad mých kolegů, tak mi začíná docházet, jak se asi cítili mí kamarádi, když jsem se s nimi před třemi-čtyřmi lety proháněl po hanspaulských hřištích. Rozhodně motivace do budoucna.

                Kotník vypadá dobře, přesto mu pro sichr věnuji ledovou lázeň a kostivalovou masáž. Pokud se přes noc nenafoukne do velikosti pomeranče, tak jdu za týden zas. A ač to vyzní trochu masochisticky, ta odřená kolena mi chyběla. Láska je prostě láska.

---

[1] Headquarters

Kulturní šok #18 - Chūn jié kuài lè - část druhá

Červená Čína

„Dom, will you buy some red underwear?“ zeptala se mne jednoho krásného pracovního odpoledne jedna z čínských kolegyní. Náhlý pohyb mého obočí a naprázdno otevřená ústa vyvolaly smích přihlížejících, a tak se má kolegyně jala vysvětlovat, že se v Číně jedná o tradici. Každé děvče prý před Svátky jara kupuje červené spodní prádlo. No, moc to teda nevylepšila.

Čína je červená již tisíce let a červená bude i nadále - bez komunismu či s ním. Červená je pro Číňany šťastnou barvou, jež znamená lásku, bohatství, pevné zdraví a všechny ty úžasné věci, jež se s objekty přinášející štěstí vážou. Proto se v Číně věší červené lampióny, červené pentle s přáními či červené plakáty s čínskými znaky na dveře, rachejtle jsou zabaleny do červených obalů a v chrámech tancují červení draci. Drtivá většina Číny je stále na červenou barvu, stejně jako na tradice dosti zatížena.

Vztah k pronajmutí

http://a.wattpad.com/cover/
30905013-256-k556850.jpg

                Vzhledem k tomu, že si o čínských tradicích můžete počíst jinde a podrobněji, vypíchnu zde pouze ty nejšťavnatější. Jste-li nezadané děvče, jehož věk se nebezpečně blíží k třetím kulatinám, tak pro Evropanku poměrně humorně znějící otázka „Why don’t you have a boyfriend?” prakticky znamená „What’s wrong with you?!“. Vzhledem k tomu, že se téměř všichni Číňani při svátcích jara vracejí do svých rodných měst za zbytkem rodiny, následuje většinou křížový výslech od nervózních rodičů a prarodičů. Starší generace se kolikrát aktivizují do formy dohazovačů a pro dceru domluví několik schůzek po dobu její návštěvy. Na argument o hledání toho pravého, rodiče většinou zareagují nekonečnou zásobou „těch pravých“, protože přeci každý může být ten pravý!

                Tlak s každým rokem přibývá, a tak se kolikrát zoufalá děvčata uchylují k tragikomickému řešení – pronájmu kluka po dobu svátků. Příběh se většinou odvíjí tak, že děvče přivede domů „toho pravého“, jenž ji zničehonic a úplně znenadání po několika následujících týdnech opustí. Chudinka pak odmítá vidět další chlapce, protože má zlomené srdce. Tak má děvče minimálně na jeden-dva roky od maieutiky[1] jejích milovaných rodičů pokoj.

Vzhledem k tomu, že i Čína se nachází (byť v restriktivním módu) v říši internetu, dnes si můžete na specializovaných stránkách vybrat z široké palety protějšků, jež vám zlomí srdce, a vy je nebudete chtít do konce života vidět. A to jste si mysleli, že vaši „staříci“ jsou otravní. Ha!

PS: Myslíte-li si, že přítel k pronájmu dosahuje bizarnosti nejvyšší, vězte, že si dnes můžete pronajmout téměř kohokoli[2].

---

[1] Byl jsem mladistvým intelektuálem

[2] http://blog.rentafriend.com/rent-a-mom-or-rent-a-dad/

Kulturní šok #18 - Chūn jié kuài lè - část první

                Nový rok, hurá! Kromě toho, že se vám tu za oknem postupně pokouší o zdravý rozum čínské rachejtle, nejsou Číňani štont se dohodnout, čí rok to vlastně je. Začněme popořádku, a to pár tradicemi.

Pyrotechnika

                年 (Nián), tedy „Rok“, se nazývalo dle legend mytické stvoření, jež přicházelo každý rok po jeden den ničit a rozsévat zkázu. Časem lidé rozpoznali, že se mytická bestie bojí červené barvy, ohně a hlasitých zvuků, což nyní opravňuje všechny obyvatele Říše Středu dělat bordel v ulicích, jemuž by záviděl i kdejaký Talián. A vzhledem k tomu, že se jedná o hluboce zakořeněnou tradici, téměř každý Číňan si musí něco odpálit. Každý z nás se rád na nějaký ten oheň na obloze rád podívá, popř. popustí uzdu svým pyromanským sklonům, avšak čínská verze skýtá pár ALE.

                Čínský nový rok se slaví vydatně a kontinuálně, tudíž po prvním dnu to vypadá, jak trefně poznamenala má spolubydlící, jako v nukleární zimě. Z osobní zkušenosti bych dodal „nebo jako každý třetí den v Pekingu“.

Zásoba střeliva průměrného Číňana před Svátky jara by se mohla poměřit leda s množstvím piva průměrného Čecha, jenž se dozvěděl, že nastane dvoutýdenní prohibice.

             Druhým ALE bych chtěl nahlédnout k volbě střeliva. Když se pyrotechnika vznese vysoko nad vaše hlavy a exploduje do všech stran v roztodivných barvách, jde o krásnou podívanou. JENŽE to by neodehnalo 年! Pročež se k odehnání využívají převážně petardy a dělbuchy. A vzhledem k tomu, že v Číně musí být všechno velké, sety petard a dělbuchů se rozbalují v ulicích jako hollywoodské červené koberce. Slyšíte dobře – v ulicích. Doteď se nejsem jist, jestli jde o další kulturní šok, škodolibost, sebevražedné sklony či prostou absenci mozku, ale nejednou spatříte Číňana odpalovat dělbuch či rachejtli půl metr od zaparkovaného auta, popř. uprostřed ulice, kde kolem projíždějí auta.

             Jeden yntelichent se dokonce rozhodl odpálit dělbuchy mezi auty na parkovišti před restaurací. Ta mu a všem kolem samozřejmě poděkovala symfonií alarmů. Jinému se před mým bytovým komplexem dokonce podařilo roztančit prskavý oheň tak, že se dostal pod jedno z aut! Fanoušky Kobry 11 či filmů Michaela Baye musím zklamat, přesto ne zcela. Když se zastavíte u jednoho z pyromanplaců, můžete se stát svědky ohlušující podívané, kdy se koberce dělbuchů natrhají na 1-3m úseky, naházejí na hromadu a z několika stran najednou zapálí. Sem tam se nějaký úsek zapomene a do prskající kupy střeliva se prostě přihodí. V rámci bezpečnosti jsem stál uctivých 15m opodál s kapucí na hlavě, což nezabránilo kousku petardy mne počastovat štiplavou čenichovkou. V tu chvíli jsem se z celého šťastného nového roku cítil opravdu šťastně.

             Poslední ALE věnuji čínské vytrvalosti. Oslavy nového roku probíhají po dva týdny, přičemž během toho prvního se od rána do večera každý den důsledně odpaluje, což ocení obzvláště milovníci spánku v dopoledních hodinách, popř. klidu v těch večerních. V rámci úsloví „Jak na nový rok, tak po celý rok.“ se tedy není čemu divit, že je v Číně takový randál a znečištěný vzduch. Na druhou stranu máte ale vždy při cestě po městě o zábavu postaráno. Pojďme se tedy posadit na střechu jednoho z barů u jezera Houhai, zabalit se do kabátu, zahřát se horkým čajem a sklenkou whiskey a vychutnat si neutuchající boj s nadpřirozenem.

Kulturní šok #17 - Vztah k přírodě a červená knihovna

                Jistě jste slyšeli o konceptu „feng shui“ proslavený zejména díky Japonsku, že? Ačkoliv jsou Peking, Hong Kong či Šanghaj městy se znatelným znečištěním vzduchu, přemnoženými lidmi a značnou průmyslovou aktivitou, příroda v nich hraje důležitou roli. Zde bych si dovolil přeložit slova jednoho Číňana, se kterým jsem se setkal v Hong Kongu, a který mi vše velice jednoduše vysvětlil.

                „Nemůžeš jen tak přijít a postavit si tu mrakodrap. Prvně musíš najít místo, které nebude stísněné, tak aby si v něm lidi připadali fajn a nepotlačovalo to jejich energii a kreativitu. Druhak, po postavení mrakodrapu musíš kolem vysázet stromy a nějakou zeleň, aby lidé chodili do práce rádi a abys nenarušil rovnováhu okolí.“ Co by na to řekl třeba takový New York?

                Hluboko zakořeněný vztah k přírodě naleznete obzvláště v chrámech. První věc, které si člověk všimne, je volnost a prostornost chrámů. Pokud zrovna chrámový komplex neobsahuje bambusový háj či jezírko s hejnem oranžovo-červených rybiček a bílým přemostěním, určitě v něm naleznete spoustu velice starých stromů. K těmto starým stromům se chová velká úcta, jež se projevuje nejenom kovovými podpěrami pod některými větvemi, ale i příběhem, kterýžto kolikrát naleznete vytesaný do pár metrů vzdálené kamenné desky.

                Např. v chrámu rudých šneků (původně dvě princezny - dcery nefritového císaře, takže bacha) naleznete dva podivné stromy, jež se od země kroutí vzhůru jako klubko nezbedných hadů. Nazývají se vistárie (též modrý déšť) a vzhledem k přítomnosti osm století staré, mocné borovice, jež je svými silnými pažemi zdvihá k nebesům, proplétají své větve do sebe jako ruce dvou vášnivých milenců.

Nejmenovaný slavný fotograf zpovídá

naší průvodkyni - APEC dobrovolnici

Legenda praví, že vždy když borovici ovine vistárie, borovice hyne. Jedinou výjimku lze naleznout právě v chrámu červených šneků. A tak počátkem května každý rok po osm set let rozkvétají dvě vistárie a celý chrám rudých šneků zaplní vůní svých fialových květů. Kam se na dvě vistárie hrabe celá moderní červená knihovna.