pondělí 24. prosince 2018

Shaolin Shocken #5 - Glühwürmchen

Es war mein fünfter Tag im Tempel und das Gefühl eines kleinen Erfolgserlebnisses keimte in mir auf. Ich hatte meine erste volle Kung-Fu Form gelernt, meine Muskeln waren die meines ganzen Lebens am meisten gedehnten (und gefolterten), ich hatte mit dem echten Shifu des Tempels gegessen und während einer buddhistischen religiösen Zeremonie unter Mönchen gesungen. Trotzdem fehlt mir noch etwas, um meine Shaolin-Reise abzuschließen.

Quelle: Radim Schreiber; FireflyExperience.org

Als wir unser Abendessen beendet und unsere Schüsseln und Essstäbchen abgewaschen hatten, verließ ich den Tempel. Ich ging am Trainingsgelände vorbei und folgte dem befestigten, kurvenreichen Weg bis ich einen kleinen, achteckigen, offenen Aussichtspavillon fand. Es sah nahezu perfekt aus, um sich nach einem langen Trainingstag dort niederzulassen und auszuruhen.

Ich tauchte in meine Gedanken ein, die wie Tornados wirbelten. Ich nahm jeden einzelnen und führte ihn sanft weg. Einen nach dem anderen. So wie es sein sollte. Die Last mehrerer Wochen fiel allmählich von meinen Schultern. Die ganzen Schwierigkeiten, die ich durchgemacht hatte, um mein Visum zu verlängern; die unzähligen Besuche bei verschiedenen Polizeibehörden, die mich wie eine heiße Kartoffel herumgeschleudert hatten, wie ich meine chinesischen Freunde überallhin mitgeschleppt hatte, nur um letztendlich herauszufinden, dass ich einfach meinen ehemaligen Arbeitgeber nach dem Visum hätte fragen können. All die Entscheidungen in letzter Minute, die Michal und ich auf unseren Reisen durch China getroffen hatten, die uns irgendwie auf die richtige Spur gebracht hatten. All der angehäufte Schlafmangel.

Als ich alle Zweifel, Ängste und allen Ärger losließ, entstand ein längst verlorenes Gefühl. Wieder wurde ich eine Feder auf einem Stein. Spielerisch von einer Seite zur anderen getragen, dann von einer sanften Brise weggeweht. Ich ließ mich von den Windstößen tragen und wirbelte mit meinen Flügeln wie ein fröhlich schwimmender Otter. Ich stieg und tauchte in einer nahtlosen Bewegung. Eine totale Freiheit umarmte mich. Sie schmolz das Innere meines Körpers und breitete sich bis in seinem äußersten Teile aus.

Ich schwebte in einem kurzlebigen Moment, der genauso gut die Ewigkeit hätte sein können. Ich öffnete meine Augen und fand mich im Dunkeln wieder. Als mein Geist erwachte, dämmerte der Abend bereits und schwaches Mondlicht wieß mir den Weg zurück zum Tempel. Bald stellte ich fest, dass ich nicht allein in der Dunkelheit war.

Dann erschien das erste Licht. Fasziniert beobachtete ich, wie der Wald aufleuchtete. Wenige wurden zu vielen und viele wurden zu zahllosen. Einige schwebten wie Rosenblütenblätter durch die Luft, einige flogen im Zickzack zwischen den Bäumen umher und andere stiegen in einer schönen Sinuskurve auf.

Es fühlte sich an, als wären die Glühwürmchen schon seit Stunden dort gewesen, wollten sich aber nicht offenbaren - erst als ich völlig still wurde, entschlossen sie sich dazu. Sie vielleicht vergaßen, dass ich dort war oder es war ihnen einfach egal.

Ermutigt durch meine Untätigkeit, flogen die Glühwürmchen immer näher. Sie fürchteten mich überhaupt nicht! Der Teppich dieser kleinen Flammen schwamm wie eine Einheit durch die Kühlluft. Als ob ein Geist des Waldes mich mit seinem Blick prüfte, sich vorsichtig bewegte und meinen Wert einschätzte. Als sie sich um mich umrundeten, tauchte plötzlich einer neben meiner linken Wange auf. Wenn ich in Freude ausbrechen könnte, wäre ich eine Supernova geworden.

Ich dachte an die große Anzahl der Glühwürmchen, entschied mich jedoch, meinen Kopf nicht wie eine Wetterfahne herumzuschlenkern. Ich bewegte mich überhaupt nicht. Der Anblick, den ich direkt vor mir hatte, war so perfekt, wie er besser nicht sein könnte. Und trotz der bezaubernden Stille hallte Musik tausender Saiten in meinen Ohren nach.

Dann streckte der Waldgeist seine Hand aus. Wir wälzten uns durch den Wald, tummelten uns um die Bäume, erhoben uns über die Sträuche, wirbelten durch die Luftströme und stiegen auf den gewundenen Pfad ab. Zurück zu meinem Körper, der friedlich im Pavillon saß. Zurück zur Realität, kaum noch von einem Sommertraum zu unterscheiden.

Der zeitlose Moment löste sich in der Luft auf, aber sein Eindruck blieb tief in meiner Erinnerung verankert. Ich wusste, dass ich zum Tempel zurückgehen musste, bevor die Mönche ihn für die Nacht schließen würden. Ich verneigte mich und sah mich zum letzten Mal um. Danke, Waldgeist. Es war eine Ehre.

neděle 2. prosince 2018

Osmičky a mužnost

Ležím na posteli a počítám. Deset. Devět. Osm. Sedm. Kašlu na to. Prostě se zvednu, jdu do předsíně a upravím termostat. Jediné, co se mi po příchodu domů zatím podařilo, bylo odhození kabátu na pohovku a zaboření nosu do polštáře. Cítím, jak se mi zima zažírá pod kůži, ale ruce se mi netřesou. To je docela fajn. To, co není úplně fajn, je paralyzující bolest, která mnou právě projela jako žhavá jehla. Opět.

Přeci nejsi měkkej, říkám si. Zvedej se, bábovko. Bolest začíná intenzivnět, a tak naprázdno otevírám pusu v marné naději, že si tím nějak pomůžu. Zavírám oči a začíná mi být všechno jedno.

Po chvíli se probouzím. Snad se mi podařilo vše zaspat. Během prvního dlouhého nádechu cítím, jak mi vibruje celé tělo. Každý sval, šlacha, úpon. Nahmatávám peřinu na druhém konci postele a snažím se přikrýt si alespoň trup. Užívám si malé vítězství a znovu usínám.

Ze spánku mne tentokrát vyrušil další štědrý příděl bolesti. Přijde mi, jako kdyby mi někdo vložil do hlavy dva golfové míčky a právě se je snažil protlačit ven skrze spánkové kosti. Začíná se mi trochu mlžit vidění a točit hlava. Zajímavé. Nikdy jsem se ještě skrze bolest nedostal do stavu podobného opilosti. Třeba budu mít i halucinace. Zatímco se zájmem přemítám nad možností nového zážitku, další vlna sílícího tlaku zevnitř mé hlavy mi hbitě nastíní, za jakou cenu by ona zkušenost byla.

Dobře. Jeden zážitek stačí, drahoušku. Zatím jsem totiž nezažil bolest, která by mě přikovala k posteli a já se nemohl zvednout. Možná jsem s přibývajícím věkem opravdu vyměknul. Možná už tělesná schránka není, co bývala, akorát hlava se s tím odmítá smířit. Možná jsem měl jít dnes ráno na stomatochirurgii namísto do práce. Když si dáváte přes den pět čtyřstovkových brufenů, abyste mohli nějak fungovat, a dnes jste se probudili ve tři ráno, načež jste hledali vaše nové růžové kamarády, abyste mohli znovu usnout, možná by stálo za úvahu přestat si hrát na hrdinu.

Ale vždyť jsem sportovec. Bojovník. A chlap. Tak jakýpak copak. Cítím, že bolest polevuje, a tak se konečně s pomocí židle zvedám. Tělo se mi třese, ale na to teď není čas. Jdu teplotu na termostatu zvýšit o čtyři stupně, převléknout se z pracovních věcí do termoprádla a dalších dvou vrstev oděvu, naklopit do sebe celý litrový džus, polknout dva další brufeny a dát si několik “běžeckých” koleček po kuchyni, abych se zahřál. Zatímco šoupu nohama po kuchyni v mylné představě lehkého výklusu, bavím se tím, že si šeptem nadávám v němčině. Du unbrauchbarer Hund, du hartnäckiger Schweinekopf, blbče jeden.

Následující ráno zahajuji snídaní šampionů - dvěma brufeny a sklenkou vody - a vydávám se na stomatochirurgii. Zjišťuji, že se mi přes noc nafoukly mízní uzliny a bolí mě polykat. Jestli si kvůli vytrženým zubům moudrosti uženu týden před dovolenou angínu, půjdu se přihlásit o titul největšího dacana ve vesmíru.

“Ono se to většinou zhorší do těch tří dnů. Jste se měl stavit nebo zajít na pohotovost,” mile se na mě usmívá sestřička.

“To víte, říkal jsem si, že jsem chlap a že to vydržím. Tak jsem vydržel týden,” odvětím s notnou dávkou sebeironie. Sestřička mi věnuje soucitný pohled a ještě jednou se na mě vřele usměje. Nejspíš i něco říkala, ale to už jsem zapomněl.

Pan doktor zjišťuje, že nejde o angínu, ale že se mi v ústech za poslední den vytvořily tři afty, a do díry po zubu mi dává dren s analgetiky. Když zjistí mou denní dávku brufenů, komentuje to slovy, že ti mladí dnes nic nevydrží. Teď už se usmívám i já a s díky se vracím do práce pokračovat ve vytváření korporátních hodnot.

V kanceláři šnečí rychlostí vytvořím denní reporty, které už naštěstí umím i pozpátku, a poté se přistihnu, že do monitoru zírám jak zfetovaná želva. Slastně cítím, že mi analgetika začínají zabírat. Brufen-free life je na dosah. V práci ale dnes nefunguje topení, a tak se i pod kabátem a dekou trochu klepu a má produktivita se limitně blíží nule. Balím notebook a nabíječku.

Kašlu na to. Jsem měkkej a jdu si místo oběda domů lehnout. A po zbytek dne pracuji z postele.

neděle 5. února 2017

Šaolinské šoky #1 - Můj kamarád kámen


Měli jste někdy sen, kvůli kterému jste se vydali tisíce kilometrů od domova pouze s krosnou na zádech a pár pochybnými informacemi z internetu, že „tam někde to je“? Takto vybaven jsem se se svým kamarádem Michalem rozhodl splnit si dětský sen a následovat kroky mnoha filmových legend, jako např. Bruce Lee, Karate Kida či Kung Fu Pandy. Vydali jsme se totiž do šaolinského chrámu na jihu Číny za studiem tajů čínského bojového umění a meditace.

Kamarád_Michal.zip
Po cestě jsme narazili na několik pozoruhodných otázek, jako např. „Jak ve vlaku zkomprimovat průměrného Čecha do postele pro průměrného Číňana?“, „Vzít si taxi či si nevzít taxi?“ anebo „Stmívá se a my jsme teprve na úpatí hory, v jejímž prostředku by někde měl být onen chrám. Asi jsme si měli vzít taxi, že?“. Nakonec jsme se ale do chrámu v pozdní hodině doplazili, lámanou čínštinou sdělili účel naší výpravy a byli ubytováni. 

Můj kamarád kámen

Jen málo věcí vás dokáže probudit tak láskyplně jako mnich, jenž s železnou pravidelností mlátí zavěšeným beranidlem do dvoumetrového zvonu. Přímo pod oknem vašeho pokoje. V šest ráno. Nu což, čeká nás výběh k potoku a venku je krásný, baboletní den. Oblékám si tričko, trenýrky a tenisky a společně s naším učitelem, dalšími dvěma žáky a Michalem vybíháme.
 
Čerstvý horský vzduch mi plní plíce, dole pod horou se rozprostírá velké azurové jezero, na horizontu se líně klube slunce a dokonalou romantiku umocňuje horský potok, k němuž se blížíme. Právě u potoka se dozvídám, proč si ostatní brali ty zimní čepice. Úkolem každého z nás je totiž donést na hlavě co největší a nejplošší kámen na výstavbu horských cest. Aha! Nejsem žádné ořezávátko, a tak zvedám jeden rozumně vypadající, 10-15ti kilový kámen a pokládám si ho na hlavu.

Riley a jeho #liferocks
Již po prvních několika krocích si uvědomuji nejenom každičkou nerovnost a ostrou hranu nového osidlovatele mé hlavy, ale také fakt, že to zatraceně bolí. Chce to nový přístup. Zdvihám tedy kámen o několik milimetrů a pokračuji v chůzi. Kámen mě za tento geniální nápad neopomněl odměnit, když se cesta začala svažovat a mně lehce sjelo chodidlo. Bang! Mezitím, co vstřebávám náraz, přemítám, že namísto přezdívky „Kamenný tygr z Prahy“ dostanu přiléhavější „Ten, co si rozlousknul hlavu“.

Nepříliš mě utěšuje i myšlenka, že zpátky do chrámu to je nejenom do kopce, ale také proklatě daleko. Po půldruhém kilometru křečí v rukou, funění a neutuchající bolesti hlavy se konečně dostávám k chrámu. Endorfiny okamžitě střídá zděšení, když slyším, že se musíme dostat po chrámových schodech dolů na cvičiště. Scházím první schody, druhé schody, třetí schody jen abych zjistil, že „dolů“ znamená dalších cca sedmdesát schodů. Hurrrá?!

Nakonec se dostávám na cvičiště, shazuji kamenného trýznitele z hlavy, sedám si a s dlouhými výdechy vnímám pulsující bolest na vrcholu mé myslivny. To už mě ale náš šaolinský učitel neodbytně pobízí, abych se neválel, a začal se protahovat. Uff. Asi si najdu jinou přezdívku. Prozatím mi postačí „Tvrdohlavý kluk z Čimic“. A to doslova.

neděle 30. srpna 2015

Kulturní šok #22 - Právní systém

                Když jsem se poprvé objevil v HR oddělení mého zaměstnavatele[1], byla mi předložena smlouva v čínštině s anglickým překladem. Nejenom, že jsem jim ve smlouvě objevil faktickou chybu („Když ze strany zaměstnavatele dojde k poškození zaměstnance, zaměstnanec je nucen uhradit způsobenou škodu.“)[2], ale na konci smlouvy mě těsně nad podpisovým řádkem čekalo nemilé překvapení. A to věta, že anglický překlad slouží pouze k orientačním účelům a není uplatnitelný u soudu. Čímž mi vlastně bylo sděleno, že vůbec netuším, zda upisuji svou pravou ledvinu komunistické straně či prohlašuji, že nosím panenský pás s rudým nápisem „I love China“.

                Posléze jsem však zjistil, že o faktickou chybu ve smlouvě nejspíše nešlo. Když totiž nějaká entita v HQ zmáčkla špatné tlačítko, či nějaké zapomněla zmáčknout, člověk rázem přišel o 1000rmb. A když člověk chtěl své peníze zpět, tak musel podepsat žádost o prošetření, která stojí 50rmb. Přetransformováno do ČR, představte si, že Vás chyba jednoho úředníka ve firmě připraví o 4000Kč na výplatě a Vy, pokud chcete těch 4000Kč zpět, musíte zaplatit 200Kč, aby mohl daný úředník svou chybu napravit. Bomba, co? Netřeba se tedy divit, že spousta cizinců popisuje čínský právní systém jako „a huge pile of steaming donkey poo“.

                Pojďme se tedy podívat na vyšší level. Již několika zahraničním firmám podnikajícím v Číně se nalezla před očima poměrně stručná nabídka. „Buď prodáš komunistické straně tvé know-how anebo ti vyvlastníme továrnu.“. Může tohle vůbec Čína provádět? Může. Zákon o vlastnických právech z roku 2007 dává každému prostor si postavit vlastní budovu či továrnu, avšak pozemek zůstává ve vlastnictví čínské vlády, která může kdykoli k „veřejným účelům“ majetek výměnou za blíže nespecifikovaný finanční[3] obnos zabavit.

                A mohl bych pokračovat – náboženství (povinné sundávání křížů z kostelů, zákaz některých náboženských svátků, Falun Gong, …), akciový trh (zmražení celého trhu, zákazy prodeje a short-selling), rodina (one child policy, …), interneti (The Great Firewall of China, pokutování serverů za sdílení společensky „nevhodných“ hudebních skladeb a písniček, …) aj[4]. Čína představuje pro potenciálního investora či podnikatele obrovské právní a politické riziko. Čím dál více si také začíná na neasijské investory a pracovníky vyskakovat[5] a stěžovat jim novými zákony a právními úpravami život, přičemž si myslí, že se bez jejich pomoci obejde. Bohužel pro Čínu tomu tak zdaleka není[6].

Investoři se, stejně jako cizinci, začínají od Číny odvracet a Čína to začíná trpce pociťovat. Opět se ale není čemu divit - zvyšování rizik a snižování výnosů takto na lidi s alespoň trochou selského rozumu či finančního vzdělání působí.


[1] Riverdeep Immersion Subject English (Rise)
[2] Přičemž mi bylo řečeno, že v čínštině je to ok, takže se překladem nemám zabývat.
[3] Vágní formulace spousty čínských zákonů je zcela úmyslná. Věřím, že nemusím vysvětlovat proč.
[4] http://foreignpolicy.com/2008/08/18/the-list-the-10-worst-chinese-laws/
[5] http://www.dw.com/en/china-defends-surveillance-laws-for-foreign-firms/a-18292412
[6] http://qz.com/363037/china-put-its-crackdown-on-foreign-tech-companies-on-hold-for-now/

úterý 21. července 2015

Životní lekce z Číny #2 - Spánek

Varování: Tento článek obsahuje odkazy[1], které vyžadují vyšší mozkovou aktivitu, a tedy i následnou vyšší dávku spánku, než na kterou jste zvyklí[6]. :))

                Před téměř každou ranní dvouhodinovkou čínštiny jsem si do hrnečku s mléčným čajem sypal 3 lžičky cukru. A když jsem o poločase nedoplnil jeho hladinu, tak se mé intelektuální schopnosti poslední půlhodinu propadli do země a mozek ne a ne nastartovat. Podobný osud stíhal oba mé nevyspalé spolužáky – Thibault, jenž vytrvale drancoval školní zásoby kávy, většinou odpadl jako první a Uchechi, kterážto vždy dbala o své zdraví pomocí horké vody s citrónem, též kolikrát nevydržela vražedné tempo našich čínských seancí[2]. Čistě empirickým výzkumem by se dalo říci, že spánek ničím nenahradíte.

                Existuje gazalión výzkumů[3] a lidí, kteří vám toto tvrzení potvrdí. Můžete se klidně ohánět Margaret Thatcher, ale na každou Margaret existuje tucet Winstonů[5], které navíc podpoří každý neurovědec[6], atleti[7] a dokonce i nějaká ta feministka[8]. Co mně osobně nedostatek spánku ve spojení s vysokým pracovním a mozkovým vytížením nadělil/uzmul:

  • Kreativita: Nula, naprosté dno. Když už se nějaká kreativní myšlenka vyrojila, tak jsem neměl čas a síly ji zrealizovat. Navíc logika v tahu. Paměť a opakující se činnosti ok.

  • Nálada a rozhodování: Spousta věcí, nad kterými nyní pouze mávnu rukou, mne rozčilovala do běla. Též si s odstupem času ťukám na čelo nad minulými slovy, činy a rozhodnutími. Jako kdybych úplně přestal používat mozek.

  • Zdraví: Pff, na toto téma bych mohl sepsat magisterskou práci pro FTVS. V rámci pozorování svých nevyspalých, zaneprázdněných známých jsem dospěl k jednoduchému závěru – buď značně zhubnete (můj případ) anebo (ve většině) ztloustnete. V obou případech můžete očekávat vyšší náchylnost k nemocem[9].

  • Síla: Z původních tří sérií po 50 klicích jsem se kolikrát nezmohl ani na jednu po 30, nezmiňujíc jiné oblasti fyzické výkonnosti.

                A mohl bych pokračovat. Prvních pět měsíců roku 2015 jsem nabral spánkový deficit, jejž ztěžka kdy doženu. Přechod k ob denním dávkám caffè latte koncem března pouze indikoval potřebu změny životního stylu. Pročež jsem se tedy rozhodl dosti neobratně skončit s doučováním češtiny, předat po dvou letech štafetový kolík na www.hrave.cz a přejít z 30 hodin čínštiny týdně na umírněných 10-20. Začal jsem více spát, psát, číst, cvičit a konečně jsem měl i čas na vytváření plánů v horizontu přesahujícím jeden týden. Nabral jsem zpět ztracená kila a, i když doteď nedosahuji ani na 3x40 kliků a neustále jsem něčím zaneprázdněn, kvalita mého života nesrovnatelně stoupla.

Ranní káva je démon - to ví i Buni.

                Když se tak ohlédnu, tak mi toho první půlrok 2015 přinesl povícero. Dokázal jsem překročit limity své produktivity, stanovil jsem si životní priority a koncem roku 2014 jsem dosti lenivěl, takže mě přechod do druhého extrému alespoň nakopl a z nastolené disciplíny mohu nyní těžit. Závěrem nechám promluvit pero mistrovo.

Sleep that knits up the ravelled sleave of care
The death of each day's life, sore labour's bath
Balm of hurt minds, great nature's second course,
Chief nourisher in life's feast.
William Shakespeare, The tragedy of Mackbeth, Act II, Scene II


[2] Thibault: 24let, full-time programátor, volný čas věnuje vytváření projektů jako např. www.enterthewall.net
Uchechi: 22let, učí AJ pro EF, vlastní v Pekingu malý startup s kosmetikou zaměřenou na afro-typ vlasů

pátek 17. července 2015

Kulturní šok #21 - Děláš si ze mě humor?!


                Jak jste se již z ostatních kulturních šoků dozvěděli, pekingský život se pro neznalého, tvrdohlavého cizince stává řádným zatěžkávacím testem fyzické odolnosti z hlediska krevních teplot. Na stav přílišné hormonální excitace destruktivního charakteru byl obzvláště Čechům vždy nejlepším lékem humor. I tak je tomu u občanů rychle se industrializující země rudé zástavy. A to obzvláště v případě počasí, např. když vám kamarádka Gobi pošle polibek milióny pískových zrn. Ano, řeč je o největší písečné bouři, jež postihla Peking za posledních 13 let[1]. A co na to obyvatelé Pekingu? Posuďte sami.

Nejsem si jist, zda-li je autor tohoto obrázku stále naživu
Na párty dorazila i Godzilla
               

                Zůstávajíc u počasí, cca před dvěma týdny se v Pekingu zabydlela vlna veder, jenž se s lehkostí vánku, jež vám něžně griluje tváře, přehupuje přes magickou hranici 40°C. A navrch tomu se znečištění vzduchu pohybuje kolem AQI 200, takže si přijdete jako v papiňáku[2]. Na zádech se vám pod tričkem rozmáhá povodí Nilu a nad hlavou všeobjímající dóm šedi završuje pocit pečeného kuřete. Grande Parade, co si budeme povídat. Humorem se však neobrňují pouze pekingští.


https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiNXe7RNMVJLEbe3ea7beke1WBoLVCLHR7_mZce6xXZtLOUuCeFgaiEXEE5diQqjuqaICz8T66xEcz2xM7LTofHRUGmR6jo7l2WgUZEd5O_OCjHI6ctoWGYy6KnkK8T96wts8YtGypfRzVr/s1600/Kulturn%25C3%25AD+%25C5%25A1ok+%252321+-+D%25C4%259Bl%25C3%25A1%25C5%25A1+si+ze+m%25C4%259B+humor+-+pic7.png

                Nu, co dodat. Když s tím člověk nemůže bojovat, tak se tomu může alespoň pořádně zasmát. I když pár zavilých bojovníků se vždycky najde. :))

kfc_best_protection_against_air_pollution





[2] A to může být člověk rád, že žije v Pekingu, kde je počasí velice suché. Oproti tomu v Šanghaji, kde se vzdušná vlhkost pohybuje díky kontaktu s mořem na vysokých úrovních, se v teplotách překračujících 30°C může vaše tričko velice rychle proměnit v plavecký bazén.

středa 15. července 2015

Kulturní šok #19 - Vitální stáří


                Když jsem se vydal do 地坛公园 (Temple of Earth Park), spatřil jsem několik vysoce agilních seniorů. Ó, jak to v člověku probouzí chuť do života! Pána, jemuž bych hádal kolem 80 let, jsem zde spatřil prohánějícího diabolo a pár desítek kroků od něj se nacházela babča podobného stáří, jež trénovala s flower stick. Kousek dále se nacházely pingpongové stoly, kde sedmdesátiletí dědové vymlaskávali své o 50-60 let mladší protějšky[1].

                Neuběhlo ani deset minut a narazil jsem na dva postarší muže, jež trénovali water calligraphy, jež obnáší cca metr dlouhý, tlustý a dutý štětec, jenž namáčíte do přilehlé plechovky s vodou a kreslíte čínské znaky na vydlážděnou část parku. Voda se během pár minut z čtvercových dlaždic odpaří, a tak se může pokračovat v tříbení tohoto překrásného asijského umění. Abych to upřesnil, jeden z nich kreslil znaky a druhý mu k tomu hrál na flétnu. Náhle se člověk cítí, jako kdyby vstoupil do úplně jiného světa.

Ať už v parku či na ulici,
čínští karbanící mají vždy o obecenstvo postaráno
                V dalších, menších parcích, jako např. 南馆公园 či 北小河公园, můžete spatřit staříky mastící karty, hrající mahjong[2], čínské šachy, věnující se veřejnému zpěvu, hraní na tradiční čínské nástroje, flétnu aj., procházející se kolem či protahující své svalstvo. A nejde jen o malou skupinku, staříků se v parcích většinou nachází plno. Navíc taková čtveřice postarších karbaníků tu většinou má početné obecenstvo, které nezapomene každou proběhnuvší hru živelně okomentovat. Úplně jak dědci na fotbale. :))

                Posledním komplimentem čínskému stařešinstvu budiž jejich neutuchající životní zápal. Pamatuji si, jak jednou na cestě autobusem do práce přistoupil jeden vysmátý hopkavý dědula. Když spatřil, jak se při pohledu na jeho čipernost usmívám, tak si ke mně šel přisednout a jal se mi s pýchou vysvětlovat, že mu je již 83 let a má tři vnoučata. A když zjistil, že umím trochu čínsky, tak mi s úsměvem od ucha k uchu vyprávěl, jak chodí cvičit do parku. Ani nemluvě o pánech, jež cvičili kaligrafii, a velerozlámanou angličtinou si se mnou a s mou texaskou kamarádkou začali živelně povídat a učit nás jak se správně drží štětec.

                Pak se není čemu divit, že čínskou nejstarší generaci netíží enormní tukové oplácání, netrápí je demence a obecně se dožívají delšího věku. Ono, být šťastný z toho, že nemusíte platit za jízdu autobusem, je o dost zdravější, než si stěžovat na všechno kolem.


[1] Cizinci zde zpravidla dostávají ve stolním tenise pěkný točák, a to jak od devítiletých, tak od šedesátiletých Číňanů
[2] většina z nás zná hru mahjong pouze pro jednoho hráče, v čínském podání se hraje ve čtyřech a pravidel má více jak kanasta