Láska je láska

                Schyluje se k sedmé hodině, venku už potemnělo a chladný vzduch by mi plnil plíce. AQI však opět přesahuje 150, tudíž opět dýchám přes masku. Dnešní večer by se rozhodně nedal považovat za ideální čas pro sportovní vyžití, natož po půlroční absenci vydatnější fyzické zátěže. Přesto se nacházím, jak by řekla moje babička, ve sportovním mundůru s batohem na zádech na cestě směr 三元桥. Večerní březen - je lásky čas. Leosongův zval ku lásce hlas, kde PM 2.5 zaváněl k podvrtnutí hlezen (ehm).

                Jak již můj nešikovný pokus o omáchování mého blogu napovídá, láska je láska a kluci choděj s klukama. Na fotbal. Po šestiměsíční fotbalové abstinenci jsem se s kamarády vydal v neděli večer za anglickou ligou na derby ManU vs Liverpool, kde mi japonská dvanáctka pořádně prověřila játra, a večer úterní jsem se rozhodl věnovat honění se za merunou s kolegy z HQ[1]. Házenkářské hřiště, nafukovací hala, umělá tráva, tři týmy, jeden zápas osm minut, vítěz zůstává.

Fotbalové střídačky - China style

                První minuta – gól. Patičky, vtípky, housličky, no wunderbar! Vědom si svých momentálních plicních kapacit hraji v útoku a přepínám na úroveň běhání: Zlatan. Kdo se vrací, nevěří gólmanovi! První zápas nakonec končí remízou. Studený vzduch mi nedělá dobře, avšak nadšení silně převažuje.

                Druhý zápas už indikuje žalostnost mé fyzičky, přepínám na úroveň běhaní: Balotelli. Chytám druhý dech a snažím se vzpomenout na dávné lekce samby pana Beckenbauera z Copacabany.

                Třetí zápas si mé dýchací ústrojí pomalu zvyká na studený vzduch. Ačkoliv většina mých spoluhráčů komunikuje výhradně v čínštině a můj tým je pivnějšího rázu, nadšení vrcholí. Extáze. Láska je prostě láska.

                Čtvrtý zápas se díky zvýšené pozornosti soupeřů dostávám do „šprajcu“ mezi dva z nich a lehce si hnu s kotníkem. F@3K!!! Ortéza naštěstí drží pevně, a tak zamačkávám pomyslnou slzičku a hraji dál. Drtivá většina žen by nejspíš zareagovala jako má kamarádka stylem „Just remember how you felt when you couldn’t walk. Imagine what’s better – not to walk again or find another love.“. Vysvětlujte to ale tvrdohlavému fotbalistovi, že?

                Zbytek zápasů kotník drží pevně, přec cítím, že to není úplně to pravé ořechové. Plíce po půldruhé hodině hraní abdikují, a tak přepínám na úroveň běhání: Martin Záleha. Když vidím některé běhavé bývalé profesionální fotbalisty z řad mých kolegů, tak mi začíná docházet, jak se asi cítili mí kamarádi, když jsem se s nimi před třemi-čtyřmi lety proháněl po hanspaulských hřištích. Rozhodně motivace do budoucna.

                Kotník vypadá dobře, přesto mu pro sichr věnuji ledovou lázeň a kostivalovou masáž. Pokud se přes noc nenafoukne do velikosti pomeranče, tak jdu za týden zas. A ač to vyzní trochu masochisticky, ta odřená kolena mi chyběla. Láska je prostě láska.

---

[1] Headquarters

Kulturní šok #18 - Chūn jié kuài lè - část druhá

Červená Čína

„Dom, will you buy some red underwear?“ zeptala se mne jednoho krásného pracovního odpoledne jedna z čínských kolegyní. Náhlý pohyb mého obočí a naprázdno otevřená ústa vyvolaly smích přihlížejících, a tak se má kolegyně jala vysvětlovat, že se v Číně jedná o tradici. Každé děvče prý před Svátky jara kupuje červené spodní prádlo. No, moc to teda nevylepšila.

Čína je červená již tisíce let a červená bude i nadále - bez komunismu či s ním. Červená je pro Číňany šťastnou barvou, jež znamená lásku, bohatství, pevné zdraví a všechny ty úžasné věci, jež se s objekty přinášející štěstí vážou. Proto se v Číně věší červené lampióny, červené pentle s přáními či červené plakáty s čínskými znaky na dveře, rachejtle jsou zabaleny do červených obalů a v chrámech tancují červení draci. Drtivá většina Číny je stále na červenou barvu, stejně jako na tradice dosti zatížena.

Vztah k pronajmutí

http://a.wattpad.com/cover/
30905013-256-k556850.jpg

                Vzhledem k tomu, že si o čínských tradicích můžete počíst jinde a podrobněji, vypíchnu zde pouze ty nejšťavnatější. Jste-li nezadané děvče, jehož věk se nebezpečně blíží k třetím kulatinám, tak pro Evropanku poměrně humorně znějící otázka „Why don’t you have a boyfriend?” prakticky znamená „What’s wrong with you?!“. Vzhledem k tomu, že se téměř všichni Číňani při svátcích jara vracejí do svých rodných měst za zbytkem rodiny, následuje většinou křížový výslech od nervózních rodičů a prarodičů. Starší generace se kolikrát aktivizují do formy dohazovačů a pro dceru domluví několik schůzek po dobu její návštěvy. Na argument o hledání toho pravého, rodiče většinou zareagují nekonečnou zásobou „těch pravých“, protože přeci každý může být ten pravý!

                Tlak s každým rokem přibývá, a tak se kolikrát zoufalá děvčata uchylují k tragikomickému řešení – pronájmu kluka po dobu svátků. Příběh se většinou odvíjí tak, že děvče přivede domů „toho pravého“, jenž ji zničehonic a úplně znenadání po několika následujících týdnech opustí. Chudinka pak odmítá vidět další chlapce, protože má zlomené srdce. Tak má děvče minimálně na jeden-dva roky od maieutiky[1] jejích milovaných rodičů pokoj.

Vzhledem k tomu, že i Čína se nachází (byť v restriktivním módu) v říši internetu, dnes si můžete na specializovaných stránkách vybrat z široké palety protějšků, jež vám zlomí srdce, a vy je nebudete chtít do konce života vidět. A to jste si mysleli, že vaši „staříci“ jsou otravní. Ha!

PS: Myslíte-li si, že přítel k pronájmu dosahuje bizarnosti nejvyšší, vězte, že si dnes můžete pronajmout téměř kohokoli[2].

---

[1] Byl jsem mladistvým intelektuálem

[2] http://blog.rentafriend.com/rent-a-mom-or-rent-a-dad/

Kulturní šok #18 - Chūn jié kuài lè - část první

                Nový rok, hurá! Kromě toho, že se vám tu za oknem postupně pokouší o zdravý rozum čínské rachejtle, nejsou Číňani štont se dohodnout, čí rok to vlastně je. Začněme popořádku, a to pár tradicemi.

Pyrotechnika

                年 (Nián), tedy „Rok“, se nazývalo dle legend mytické stvoření, jež přicházelo každý rok po jeden den ničit a rozsévat zkázu. Časem lidé rozpoznali, že se mytická bestie bojí červené barvy, ohně a hlasitých zvuků, což nyní opravňuje všechny obyvatele Říše Středu dělat bordel v ulicích, jemuž by záviděl i kdejaký Talián. A vzhledem k tomu, že se jedná o hluboce zakořeněnou tradici, téměř každý Číňan si musí něco odpálit. Každý z nás se rád na nějaký ten oheň na obloze rád podívá, popř. popustí uzdu svým pyromanským sklonům, avšak čínská verze skýtá pár ALE.

                Čínský nový rok se slaví vydatně a kontinuálně, tudíž po prvním dnu to vypadá, jak trefně poznamenala má spolubydlící, jako v nukleární zimě. Z osobní zkušenosti bych dodal „nebo jako každý třetí den v Pekingu“.

Zásoba střeliva průměrného Číňana před Svátky jara by se mohla poměřit leda s množstvím piva průměrného Čecha, jenž se dozvěděl, že nastane dvoutýdenní prohibice.

             Druhým ALE bych chtěl nahlédnout k volbě střeliva. Když se pyrotechnika vznese vysoko nad vaše hlavy a exploduje do všech stran v roztodivných barvách, jde o krásnou podívanou. JENŽE to by neodehnalo 年! Pročež se k odehnání využívají převážně petardy a dělbuchy. A vzhledem k tomu, že v Číně musí být všechno velké, sety petard a dělbuchů se rozbalují v ulicích jako hollywoodské červené koberce. Slyšíte dobře – v ulicích. Doteď se nejsem jist, jestli jde o další kulturní šok, škodolibost, sebevražedné sklony či prostou absenci mozku, ale nejednou spatříte Číňana odpalovat dělbuch či rachejtli půl metr od zaparkovaného auta, popř. uprostřed ulice, kde kolem projíždějí auta.

             Jeden yntelichent se dokonce rozhodl odpálit dělbuchy mezi auty na parkovišti před restaurací. Ta mu a všem kolem samozřejmě poděkovala symfonií alarmů. Jinému se před mým bytovým komplexem dokonce podařilo roztančit prskavý oheň tak, že se dostal pod jedno z aut! Fanoušky Kobry 11 či filmů Michaela Baye musím zklamat, přesto ne zcela. Když se zastavíte u jednoho z pyromanplaců, můžete se stát svědky ohlušující podívané, kdy se koberce dělbuchů natrhají na 1-3m úseky, naházejí na hromadu a z několika stran najednou zapálí. Sem tam se nějaký úsek zapomene a do prskající kupy střeliva se prostě přihodí. V rámci bezpečnosti jsem stál uctivých 15m opodál s kapucí na hlavě, což nezabránilo kousku petardy mne počastovat štiplavou čenichovkou. V tu chvíli jsem se z celého šťastného nového roku cítil opravdu šťastně.

             Poslední ALE věnuji čínské vytrvalosti. Oslavy nového roku probíhají po dva týdny, přičemž během toho prvního se od rána do večera každý den důsledně odpaluje, což ocení obzvláště milovníci spánku v dopoledních hodinách, popř. klidu v těch večerních. V rámci úsloví „Jak na nový rok, tak po celý rok.“ se tedy není čemu divit, že je v Číně takový randál a znečištěný vzduch. Na druhou stranu máte ale vždy při cestě po městě o zábavu postaráno. Pojďme se tedy posadit na střechu jednoho z barů u jezera Houhai, zabalit se do kabátu, zahřát se horkým čajem a sklenkou whiskey a vychutnat si neutuchající boj s nadpřirozenem.

Kulturní šok #17 - Vztah k přírodě a červená knihovna

                Jistě jste slyšeli o konceptu „feng shui“ proslavený zejména díky Japonsku, že? Ačkoliv jsou Peking, Hong Kong či Šanghaj městy se znatelným znečištěním vzduchu, přemnoženými lidmi a značnou průmyslovou aktivitou, příroda v nich hraje důležitou roli. Zde bych si dovolil přeložit slova jednoho Číňana, se kterým jsem se setkal v Hong Kongu, a který mi vše velice jednoduše vysvětlil.

                „Nemůžeš jen tak přijít a postavit si tu mrakodrap. Prvně musíš najít místo, které nebude stísněné, tak aby si v něm lidi připadali fajn a nepotlačovalo to jejich energii a kreativitu. Druhak, po postavení mrakodrapu musíš kolem vysázet stromy a nějakou zeleň, aby lidé chodili do práce rádi a abys nenarušil rovnováhu okolí.“ Co by na to řekl třeba takový New York?

                Hluboko zakořeněný vztah k přírodě naleznete obzvláště v chrámech. První věc, které si člověk všimne, je volnost a prostornost chrámů. Pokud zrovna chrámový komplex neobsahuje bambusový háj či jezírko s hejnem oranžovo-červených rybiček a bílým přemostěním, určitě v něm naleznete spoustu velice starých stromů. K těmto starým stromům se chová velká úcta, jež se projevuje nejenom kovovými podpěrami pod některými větvemi, ale i příběhem, kterýžto kolikrát naleznete vytesaný do pár metrů vzdálené kamenné desky.

                Např. v chrámu rudých šneků (původně dvě princezny - dcery nefritového císaře, takže bacha) naleznete dva podivné stromy, jež se od země kroutí vzhůru jako klubko nezbedných hadů. Nazývají se vistárie (též modrý déšť) a vzhledem k přítomnosti osm století staré, mocné borovice, jež je svými silnými pažemi zdvihá k nebesům, proplétají své větve do sebe jako ruce dvou vášnivých milenců.

Nejmenovaný slavný fotograf zpovídá

naší průvodkyni - APEC dobrovolnici

Legenda praví, že vždy když borovici ovine vistárie, borovice hyne. Jedinou výjimku lze naleznout právě v chrámu červených šneků. A tak počátkem května každý rok po osm set let rozkvétají dvě vistárie a celý chrám rudých šneků zaplní vůní svých fialových květů. Kam se na dvě vistárie hrabe celá moderní červená knihovna.

Dopis mým kamarádům a přátelům

Drazí kamarádi a přátelé,

                tímto bych se Vám chtěl omluvit za mé velešnečí odepisování na Vaše zprávy. Ačkoliv si všech Vašich zpráv nesmírně cením (nezapomněli jste na mě! :)), nemám tolik času, kolik bych si přál mít, a tak bych Vám chtěl nyní představit můj 一星期, tedy běžný týden.

Středa - pátek: Můj pracovní týden začíná středou. Když se nad tím tak zamyslím, tak si matně pamatuji, že můj pracovní týden začal někdy počátkem ledna a ještě neskončil, hahaha.

7:20 – budíček. Čas na sprchu, snídani, prosfištění šínských slofíšek a smolení objemného Hausaufgabe, jenž mi byl věnován předešlý den. Ano, jsem šprt, a ano, považuji označení „šprt“ za kompliment.

8:45 – čas vyrazit směr Cultural Yard (místo kde se nachází mé intensivní kursy čínštiny).

9:00 – 上课 aneb začíná hodina. Intesivní kursy v Cultural Yard se nehonosí přídomkem „intensivní“ nadarmo. Látky je doslova nálož, a to jak ve formě slovní zásoby, tak i gramatiky. Plus pro snaživce přídavek ve formě domácích úkolů z kaligrafie.

11:00 – 下课 aneb hodina končí. A já směřuji zpět domu, kde mám k dispozici cca 30 minut před tím, než musím apartmán opustit. Půlhodinu mi většinou zabere rychlý power sleep a něco malého k jídlu. Kolikrát na jídlo ani nemám čas, a tak zatížím tašku nějakým jablkem a navštívím babču z kulturního šoku #12.

12:50 – Doučování češtiny ve Wangjing. Long story. Končím v 14:40, abych se stihl přesunout do práce.

15:00-20:30 – RISE. Domů se většinou vracím před desátou. Něco malého pojím, chvíli relaxuji, sepíšu pár slov a jdu si lehnout.

Sobota – neděle:

http://www.urbandictionary.com/
define.php?term=Knackered

7:00 – budíček. Vzhledem ke spolehlivosti pekingské hromadné dopravy si nechávám 20-30 minut rezervu, jež mohu využít na rychlý nákup v Mallu nedaleko práce.

9:00-18:00 – RISE

19:00 – Návrat domů. Vzhledem k tomu, že se pokouším i o nějaký ten společenský život, tak většinou jeden víkendový večer prospím, abych dohnal spánkový deficit z předešlého dne. V případě volného nedělního večera trávím čas nad nákupy, praním/věšením prádla, vařením, úklidem (mno), relaxací či prací nad pár projekty z ČR, jež zatím nejsem ochoten opustit.

Pondělí – úterý:

Víkend!!! Počkat… Program je prakticky stejný jako v případě středy až pátku, avšak s tím rozdílem, že se po doučování češtiny vracím zpět domů, tudíž můj víkend začíná ve 4 hodiny odpoledne.

Do toho se ještě snažím si každý týden rozšiřovat slovní zásobu v angličtině, občas si trochu zaposilovat a napsat pár řádků příběhu, příp. článku pro blog. Notebook otevírám jednou-dvakrát týdně na pár hodin. Jak jistě uznáte, moc se tu nenudím. :))

Kulturní šok #16 - Náboženství a filozofie

Když před Číňanem vyslovíte slovo „god“, „religion“ či jejich čínské ekvivalenty, tak jste většinou obdařeni výrazem „Rozumím tvým slovům, avšak nemám páru, co mi tu vykládáš.“. Číňani tenhle koncept vůbec nepobírají. Proč chodit do kostela/mešity a tam se modlit k imaginárnímu kamarádovi (nebo jak to hezky označil můj britský kolega "the guy upstairs")? Proč někoho mydlit za to, že nevěří v jing a jang, popř. v reinkarnaci? Ve srovnání s buddhismem vypadají křesťanství (ačkoliv se současný papež hodně snaží posunout své ovečky na vyšší vývojový stupeň) a islám jako zaostalí příbuzní, jež přes svá zaměření na vztah boha s člověkem, popř. mezilidské vztahy, zapomněli na rozum a rovnováhu věcí světských kolem.

                Nejraději dávám za příklad Kung Fu Pandu, jež se nacpává plody svaté meruňky. V případě křesťanské víry už tu máme jeden případ ovocného obžerství poměrně detailně zmapovaný, v rámci islámu by nejspíš panďák Po přišel o nespočet pand-panen a skončil by daleko hůře než Evin protějšek, mno a pokud by se černobílý otyloň věnoval některému z východoasijských náboženství, tak by ho s nejvyšší pravděpodobností stihla pouze pořádná hnačka, protože napěchovaný břich jedním druhem ovoce k tomu má obecně sklony.

                V rámci čínského lidu nelze náboženství jednoznačně vymezit. Ačkoliv můžete prohlásit, že nejzastoupenějším z nich je zde buddhismus, nemáte tak úplně pravdu. Prvně zmiňme, že se největší část populace věnuje čínskému lidovému/tradičnímu náboženství, které se zakládá na uctívání tzv. „shen“, což je zjednodušeně set energií, jenž vytváří prostředí kolem a pomáhá mu vzkvétat. „Shen“ má nespočet podob a překladů, pročež se nedá generalizovat, a tak se většinou neobjevuje v oficiálních tabulkách. Druhak se bere buddhismus, taoismus a konfucianismus za set „tří učení“, jež splývají v harmonický celek, a tak se opět nacházíme na úskalí škatulkování, vzhledem k tomu, že se většina buddhistů hlásí i k jiným „náboženstvím“. Závěrem budiž čtenář obeznámen i s vysvětlením uvozovek, jež jsem právě použil. Náboženství jako takové v Číně budete hledat těžko, zde se učí koncept filozoficko-kulturního základu, popř. stylu života, chcete-li. Pro někoho slovíčkaření, pro někoho diametrální odlišnost. Navíc se v Číně, ať už praktikujete cokoliv, do ničeho moc neprsíte. Tedy pokud troufáte záhodno zůstat ve vlastnictví vašich tělesných orgánů. Koukněte třeba na takový Falun Gong.

Kulturní šok #15 - Tvrdý chléb čínského chodce

                Ve zkratce, přechody pro chodce jsou v Číně vtip. Kdyby se silnice nehonosily setem vodorovných obdélníků bílé barvy, tak by se zřejmě nic zásadního nezměnilo. Auta a skútry vás tu ještě poctí svým klaksonem, cože si to dovolujete chodit přes přechod, když chtějí projet. No blázinec.

A to ještě nezmiňuji čínskou „autoškolu života“, kde si to skútry šinou po chodnících, přičemž nezapomínají neodbytně troubit, když jim chodci stojí v cestě. Jedna smělá žena se se svým bílým skútrem dokonce rozhodla zkrátit si cestu ze silnice na chodník a z chodníku na poměrně úzkou stezku pro chodce. Ani sloupky onu ohelmovanou ženu s velkými slunečními brýlemi neodradily. Jaké to překvapení, že se na pěší stezku lemovanou z obou stran živým plotem společně s chodci nevešla! Žal nad neúspěchem jejího nepochybně geniálního nápadu neopomněla vyjádřit dlouhým stiskem klaksonu vyluzujícího melodii tak líbeznou, že se divím, že se jí nikdo z kolem procházejících chodců nejal seznámiti s oním živým plotem.

Naprostým chaosem jsou též vyhrazené pruhy pro jednostopá vozidla (většinou odděleny plotem, stromořadím či jinak). Na nich se pohybuje prakticky všechno kromě autobusů – chodci, skútry, kola, motorky a dokonce i auta. Provoz je tu díky menší koncentraci chodců plynulejší, avšak přestože jde o jednosměrné pruhy, vždy se najde někdo, kdo tomu nevěnuje pozornost. A nejvtipnější situace nastává, když ten někdo sedí za volantem auta – ano, oči vás neklamou – občas zde ve vyhrazeném jednosměrném pruhu pro jednostopá vozidla najdete protijedoucí auto.

Vracejíc se k tématu přechodu pro chodce, nejednou zde uvidíte taxík či jiné vozidlo, jež si to suverénně profičí na červenou. V rámci bezpečnosti mě napadla dvě řešení, jež skýtají jak zábavu, tak rychlejší formu transportu.

1) Osobní prak – kdo z vás hrál Angry Birds, ví o čem je řeč. Pro ty ostatní – na jednom chodníku se vystaví velký prak, jejž natáhnete, položíte se do sedadla připevněného k silné gumě a necháte se vystřelit na druhý konec, kde vás oproti konceptu Angry Birds nelapí budova, ale síť.

2) Osobní katapult/trebuchet – jak se neúspěšně snažila Hollywoodská kuřata sira Terryho Pratchetta dostat na druhý konec dálnice, můžeme se díky dokumentaci jejich snažení v povídkové sbírce Divadlo Krutosti poučit a vyvodit příčiny nezdaru a cenná poučení. Princip by byl stejný jako v řešení 1), avšak zde by se eliminovala nepřesnost v případě, že by se přenášený subjekt vrtěl.