Kulturní šok #14 - Psaná čínština

                Ze začátku to vypadá jako roztodivná změť čar, které, ač vypadají stejně, znamenají „poledne“ a „kráva“. Po čase ale začínáte ony společné části, jež se u některých znaků opakují (tzv. radikály), rozpoznávat a kreslení/psaní začíná být o chlup jednodušší. Jak mi kolikrát tuhla čelist při snaze o vydání správného tónu, tak se mi s perem/štětcem dařilo díky mé fotografické paměti mnohem lépe. Proto vás asi nepřekvapí malý paradox, a to že jsem první dva-tři měsíce dokázal napsat více znaků, než jsem byl schopen správně vyslovit.

                Pro představu: děvče se řekne nǚ hái zi, psáno: 女孩子 , kde 女 představuje ženský znak (obraz klečící ženy), 孩 znak pro dítě (složený znak viz. dále) a 子 se používá jako poslední znak u dětí a značí podstatné jméno (obraz dítěte zabaleného po prsa do peřinky, proto pouze jedna „nožička“ a dvě „ručičky“). Děvče = ženský + dítě + podstatné jméno.

A nyní ke složeným znakům – třeba takový dobrý znak hǎo 好 je složen na levé straně z radikálu ženy (女) a na straně pravé z radikálu dítěte (子). Proč? Protože znak představuje ženu rodící syna - založení rodiny, jinými slovy začátek dobrého života v rodině. Domov 家 jiā - představuje kombinaci radikálů 宀 (střecha) a 豕 (prase). V dobách rurální společnosti chodili čuníci kvůli teplu spát pod střechu s lidmi. S trochu nadsázky se dá říci „Co znak to příběh“. Poezie, že?

Kulturní šok #13 - Čínština

Přátelé, je to řehole. Obzvláště ze začátku. Když se snažím dorozumět jinak než na úrovni „Chci jasmínový čaj s mlékem. Horký a velký.“, popř. „Take-away, tašku. Účet prosím.“, nastává většinou jazykový taneček vzájemného nedorozumění, a při opakovaném pokusu vyžblepnout potřebné tóny se začínám potit jak vykrmený pašík, jenž se právě dozvěděl o pravém významu zkratky BBQ.

Čínština je gramaticky velice prostá, avšak foneticky naprosto bestiální. Disponujete-li absolutním hudebním sluchem, tak pro vás nejspíš nebude čínština problém, stejně jako pro mou texaskou kamarádku, která „just picked it up“. Nejlépe se totiž asijské jazyky učí jako písnička – slyším, zopakuji. Ačkoliv hudebním sluchem (alespoň to ostatní tvrdí) disponuji, kolikráte mě jímala frustrace z desítek pokusů a nezdarů nakroutit ústa tak, aby z nich vyšel potřebný tón. Úplně jak když chcete od cizince, aby vyslovil hlásku „ř“. Např. „j“ se tu čte jako „dz“, s měkkým „z“.  Nikdy jste termín „měkké z“ neslyšeli? Já ještě před měsícem také ne.

Největší veselost tu představují samohlásky a čtvero tónů. Nad samohláskou můžete mít horizontálu, čárku vzestupnou, háček, čárku sestupnou, popř. nic. Ano, oficiálně se mluví o čtyřech tónech, přičemž jich mandarínština má pět. Proč? Protože Čína[1]. 

Vše se od sebe samozřejmě liší výslovností. Kupříkladu takové „shi“ (čteno „šž“ s jazykem rolovaným zpět).

shī – může znamenat „poezie“, „mokrý“, „mrtvola“ aj.
shí – může znamenat „deset“, „vědět“, „ryzí“ aj.
shǐ – může znamenat „tvořit“, „výkal“ aj.
shì – skýtá blaženost nejvyšší. Ve slovníku můžete najít 103 znaků pro „shì“! Jinými slovy 103 homonym, tedy slov souzvučných!!! Přičemž rozdíly ve významech jsou opět diametrální. Kupříkladu 是 – být, 试 – zkusit,士 – učenec, 市 – trh, 室 – místnost.

Přičemž ještě počítejte s tím, že jeden znak může mít více významů. Není divu, že se čínské děti učí svůj rodný jazyk oproti ostatním dětem třikrát déle. Ani nemluvě o kantonštině, která má tónů 8! To už člověk doopravdy potřebuje náhradní trenýrky (a vyměňovací čelist). Ale jak praví staré britské přísloví, "Where there's a will, there's a way.", i já jsem si svou cestu k čínštině našel.

---

[1] Pátý, neutrální tón se většinou využívá jako doplňkový. Alespoň mám takový pocit.

Kulturní šok #12 - Pouliční dlabanec

                Jak ví i lidé nepolíbení Voskovcem a Werichem, v životě je to občas jako na houpačce. Od bytostné nenávisti k prašnému oparu se náhle člověk přehoupne ke Konfuciovi, čínské pouliční gastronomii a kaligrafii. Navíc jsem tu našel piano, na kterém mohu cvičit. A ve zdraví se přecijenom i ta dýchací maska nosí lépe.

Kulturní šok #12: Pouliční dlabanec

                To bych nebyl já, abych po delší dobu vynechal sekci gastronomie. Naleznete-li se kdekoli v Asii, jezte na ulicích! Co tím chtěl básník říci? Ať už se nacházíte v Hong Kongu či Číně, obzvláště v ranních a večerních hodinách se podél ulic rozprostírají tzv. „food stalls“, tedy místa, kde vám během okamžiku něco malého uklohní.

                K výběru se naskytuje nepřeberné množství pochutin od hlohu obaleného v medu po smažená chapadla, kuřecí nožky, asijské plněné knedlíčky v páře, masové špízy či lahodnou palačinku velikosti vašeho stehna. Téměř každé víkendové ráno se na cestě do práce zastavím u stánku s rozjařenou čínskou babčou, kde s radostí pozoruji její kulinářské umění. Na stánku se vyjímá rozpálený kotouč o průměru dobrého půlmetru, který je v mžiku omaštěn a poctěn rozmíchaným těstem. Na tenkou palačinku babča rozklepne vejce, které rozprostře po jejím středu. Poté se přidává čerstvá zelenina, koriandr a pro zájemce i nasekané chilli papričky. Následně se vše přikryje obdélníkovou kukuřičnou plackou, jež všemu dodá křupavost. Nakonec babča roztočí kouzla se svými dvěma špachtličkami a vy máte ve chvilce na několikrát přeskládanou, kompaktně do papíru zabalenou, čerstvou, horkou a hlavně lahodnou palačinku v rukou. Myslíte-li si, že se jedná o drahou záležitost, nemůžete se více mýlit. Výše zmíněná palačinka stojí 5 juanů, tedy 17 Kč. Nemluvě o tom, že zasytí jako dva hamburgery z McDonaldu, a z hlediska zdravé výživy se nachází v té akceptovatelné části spektra.

Přidanou hodnotu a punc úžasnosti tomu všemu dává osoba rozverné babči, jež vaření prokládá svými průpovídkami v čínštině s případnými otázkami, na něž jsem zatím nikdy nebyl schopen odpovědět. Na mou neschopnost odpovědět, příp. naslepo vystřelené shi/dui/hao (ano/správně/dobře) většinou reaguje smíchem a mávnutím ruky. No a samozřejmě vesele pokračuje v rozpravě, ačkoliv očividně vůbec nemám tušáka, co mi tak živelně vypráví. Prostě kouzelná babička, které bych nejradši nechal juanů deset, ale o tom nesmí být řeč, protože pět je prostě pět a víc babča nechce. S oblibou si také na této agilní osobě vzhledem k její absolutní neznalosti angličtiny zkouším svou čínštinu, jež jsem se počátkem tohoto roku rozhodl podrtit v intensivním kursu. Tím se dostáváme k dalšímu kulturnímu šoku.

Kulturní šok #11 - Pekingský kašel

                Ptáte-li se, kde jsou další kulturní šoky z Číny, odpovím věru stručně – jsou na mém disku, hotové, avšak stále ne k mé plné spokojenosti. Snažil jsem se napsat krátkou výstižnou předmluvu k dalším šokům, avšak myšlenek a slov k jejich sdělení bylo příliš mnoho, než abych dokázal čtenáři plně vysvětlit mé rozpoložení, jeho důvody a důsledky. Pročež bych chtěl čtenáře v následujících řádcích obeznámit s fenoménem „Pekingský kašel“, jelikož jsem se stal dalším z řad jeho nedobrovolných vlastníků. Berte tedy toto poněkud vážnější povídání jako malé intermezzo zprostředkující největší „kulturní šok“ z hlavního města ekonomicky vzkvétající a duševně chátrající komunistické republiky.

                Jak jistě víte a jak by jistě zmínil kterýkoliv z českých fotbalových komentátorů, ovzduší v Pekingu „není ideální“. Na Twitteru (a jinde) najdete mnoho označení pro pekingský vzduch: „Airmageddon“, „Airpocalypse“, „Mordor“, „Breathless“, „Greyjing“ aj. Já se uchyluji, jako správný čtenář a bývalý vášnivý hráč počítačových her, k výrazům „Silent Hill“, popř. „The Mist“ (oboje je zdařile převedeno na filmová plátna[1]).

Vím, že to pro vás nejspíš bude těžko uchopitelné, pročež si představte mlhu – od té, jež vám znemožňuje vidět obzor až po tu, přes kterou prakticky nevidíte na 10 metrů. Teď si představte, že ona mlha podivně páchne a podezřele se barví do šeda. Máte? No a nyní vám dojde, že ona „mlha“ (oficiální názvosloví čínské vlády a většiny meteostanic) vlastně není tvořena vzdušnou vlhkostí, ale prachem, který se na vás usazuje jak připomínky neodbytné bytné. V ústech jen, co otevřete okno, popř. vyjdete ven, máte okamžitě sucho, v očích jakbysmet a prach se vám hromadí v ústech vzadu na patře. Nos vám naplní mixtura pálených plastů a jiných mňamek. Stále nic? Zadejte do Googlu „airmageddon“ nebo pohleďte na rok v Pekingu na fotce. Bomba, co?

                Neposlušnost mých dýchacích orgánů začala prakticky před třemi týdny, kdy jsem se vrátil z Hong Kongu. Takový běžný suchý kašel – drápe vás to vzadu na patře, v krku vás lechtá šmirglpapír a téměř nic nevykašláváte. V tu dobu AQI[2] (Air Quality Index) dosahoval hodnot 200-400[3].

                Následující týden se ovzduší zhoršilo (AQI dokonce dosáhl hodnot „Beyond Index“, tzn. 500+[4], což je pro představu jako když se vám za domem pálí celý les), avšak masku přes obličej jsem nenosil, a tak mé hrdinství bylo po zásluze odměněno. Začal jsem tedy tělo zásobovat zvýšenými dávkami ovoce a zeleniny, oblečení jsem kategorizoval dle kvality tepelné izolace a obecně jsem začal o své zdraví pečovat další spoustou maličkostí, které mi vždy spolehlivě pomohly zbavit se „kašlíčku a rýmičky“ v Evropě.

Můj stav se ale nezlepšoval, ba naopak. V puse jsem měl sucho prakticky okamžitě po vykročení ven, po celém patře se mi rozvalil nepříjemný prachový nános, cítil jsem se unavený a začal jsem kolem sebe plivat jako správný obyvatel Číny. Žádné známky nachlazení – stal se ze mě takový „zdravý nemocný“.

                Začal jsem tedy nosit masku, avšak můj stav se opět zhoršil. Sáhl jsem tedy po sirupu v jedné z lékáren a tři dny volna jsem poctivě strávil v posteli se zapnutou klimatizací, litry horkého čaje a zavřenými okny. Mezi knížkou a cestovním deníkem jsem povětšinou spal. Sirup jsem do sebe naklopil v rekordním čase a hle, přišlo zlepšení. I nyní vám píšu zabalen do deky s horkým čajem a novou lahvičkou sirupu, kterou již konzumuji méně frekventovaně.

                Na mém zdravotním stavu se jistě podepsala i psychická ne/pohoda. Pro milovníka venkovních sportů, slunce, modré oblohy a nekuřáka[5] se stává život v Pekingu zatěžkávacím testem mentálního zdraví (nemluvě o čínské neslušnosti, neupřímnosti a jiných ctnostech, jež mi tu pijí krev). Až téměř poeticky se můj stav zhoršoval v období „mlhy“ a hned, jak přiletěl Obamák s Vladimírem Vladimírovičem na APEC do Pekingu, se mé zdraví začalo zlepšovat. APEC a.k.a. čínské „Potěmkinovy vesnice“ je na další povídání, na které se můžete těšit v blízké budoucnosti.

                Na druhou stranu, během těch tří dnů domácího vězení jsem se vrátil k meditacím, urovnal si priority a myšlenky v hlavě a též jsem měl po dlouhé době dostatek času na komunikaci s některými z vás. No a vždy když je mi v životě krušno, vzpomenu si s úsměvem na svou zesnulou babičku, jež nikdy neopomněla poctít své děti, případně vnoučata slovy motivace a vzpruhy: „Aby ses z toho nepodělal.“. Nuže, drahá babičko, přihlásil jsem se na květnový Great Wall Marathon. HA!

---

[1] http://www.csfd.cz/film/227789-mlha/

http://www.csfd.cz/film/194908-silent-hill/

[2] http://airnow.gov/index.cfm?action=aqibasics.aqi

[3] AQI v Praze se obecně pohybuje v rozmezí 10-50. Hodnoty nad 150 se považují za nezdravé.

[4] Dle kalifornských standardů se při hodnotách nad 300 doporučuje zavřít školy, zrušit veškeré veřejné aktivity, zvážit uzavření veškerých pracovišť kromě zdravotnictví a pokud se AQI pohybuje stále nad touto hranicí, tak je doporučena evakuace „citlivější části populace“. Více viz. http://www.arb.ca.gov/carpa/toolkit/data-to-mes/wildfire-smoke-guide.pdf

[5] „One expat told me that after a friend of hers had lived in Beijing for about three years, her doctor said her lungs looked like those of a pack-a-day smoker, even though she had never picked up a cigarette”, více na http://www.washingtonpost.com/national/health-science/living-in-beijings-polluted-air/2013/03/11/6606e45e-7489-11e2-8f84-3e4b513b1a13_story.html

Kulturní šoky z Číny - vol. 1

Předmluva: Autor rád přehání a vtipkuje, pročež čtenáři doporučuje brát následující řádky se střízlivým nadhledem a citem pro humor a ironii. Na stověžatou matičku všech měst samozřejmě nic nemá a pobyt zde mě zatím pouze utvrdil, na jak nádherném místě jsem se narodil. Přesto návštěvu pekingské kachny doporučuji, a to nejen z důvodu kulturních šoků, jež zde prezentuji (protože vím, že mi dříve či později začnete chybět, ale pssst).

Kulturní šok #1: Životní úroveň

                Když jsem dostal své pozadí společně se dvěma zavazadly z taxíku a Alex (můj „strážný anděl“ z agentury) mě vedl k mému příbytku, připadal jsem si, jako kdybych právě vkročil do poválečné oblasti. Když jsme stoupali výtahem do 13. patra, kde se nachází mé nové dočasné bydliště, tak se Alex začal smát paletě mého obličejového výraziva. Soucitně mě poplácal po zádech a sdělil mi, že je v Pekingu jiná životní úroveň. No shit! Byt ale vypadá poměrně (po úklidu dokonce velice) pěkně, i když první setkání s koupelnou a mřížemi za jedním ze dvou balkónů (asi abych neutekl, až mě bude nahánět místní složka tajné policie, haha) nepovažuji za nejpříjemnější. Na druhou stranu mám v pokoji klimatizaci a prostoru je tu ažaž.

                Lepší vykreslení situace možná poskytnou zdejší platy. Stěžovali jste si na plat v McDonaldu? Zde si za jednu osmihodinovou směnu student vydělá necelých 200Kč. Když tu jeden supermarket vyhlásil na velkých plakátech plat pro pokladní 16 Juanů (cca 56Kč)/h, tak šlo o velice velkorysou nabídku. Připomínám, že platy jsou „hrubého“ a v obchodech jsou tu ceny přibližně stejné jako v Praze.

                Pokud si ještě stále stěžujete (popř. vaši/e kamarádi/kamarádky) na ten prašivej život v zavšivený maloměšťácký postkomunistický ČR, tak doporučuji pracovní stáž v Pekingu. Po tom, co tu člověk prochází vedlejšími uličkami města (tzv. Hutong), nabere vskutku jiný pohled na to, co má „doma“.

Kulturní šok #2: Čmuch

                Peking je město plné roztodivných (zá)pachů, ale pečená kuřata rozhodně nečekejte.Procházka ulicemi Dongzhimenu představovala pro můj nos fackovačku obouručním kladivem. Moč, rybina a smrad z aut jsou ty, které jsem ještě dokázal spolehlivě identifikovat a nejsem si jist, jestli toužím po rozeznání těch ostatních. Ironií osudu jsem svých pečených kuřat v ulici opravdu dočkal, avšak to až po pár kilometrech této vydatné čichové symfonie. Po necelém měsíci se ale mé čichové senzory obrnily natolik, že výše zmíněné již z většiny nevnímám. I přesto se občas najdou velice intenzivní vjemy, které vám připomenou dobu, kdy vám bylo sedm let a přijela ta podivná cisterna nasávat poklady žumpy za chatou vašich prarodičů.

Kulturní šok #3: Bezohlednost

                Pohyb po veřejných místech může být pro nevyspalého Evropana poněkud vyčerpávající, obzvláště když přiletí z českých/finských 17°C dešťů do čínských 37°C bez mráčku. Když se přede mě cpala jistá postarší dáma stylem „sežer můj deštník“ aniž by zabučela či udělala cokoliv, co by člověk považoval za slušnost, tak jsem jej měl chuť využít k poměrně brutálnějším účelům. Pokud jdete ulicemi, kde není zas až tolik lidí, tak se celkem bez problému vyhnete, ale pokud nemáte přes 70kg, tak si můžete na náměstí nebeského klidu připadat jako kulička ve flipperu.

Kulturní šok #4: Pohyb po městě

                Peking je OBROVSKÝ. 3. největší město na světě má dvakrát více obyvatel než ČR. Běžná ulice tu vypadá jako malá dálnice a s kruhovými objezdy by se mohl popasovat leda Charles de Gaulle. I přesto se tu stále vyskytují zácpy, pročež se zde stávají nejrychlejšími dopravními prostředky metro a motorka. Kolo či skútr jsou na kratší vzdálenosti naprosto ideální i proto, že je pro ně vyčleněn speciální pruh. Mrakodrapů tu tolik nenajdete, ale budov s dvojciferným číslem pater se tu nachází tolik jako koblih v Babišově volebním programu. Pokud byste se chtěli po Pekingu pohybovat pěšky, tak zapomeňte. Už jen fakt, že rozloha Pekingu převyšuje 16 800km2 (Praha má necelých 500km2), by vás měl odradit. V Číně je prostě všechno velké, popř. Velké. Tedy kromě samotných Číňanů. Kompenzace?

Kulturní šok #5: Doprava

                Na přechodu pro chodce má přednost auto před chodcem. Něco v nepořádku? V duchu raného kapitalismu zde i na silnicích platí, že se malé ryby klidí těm velkým z cesty. Chodci zde hrají známou hru „rybičky, rybičky, rybáři jedou“ se zuřivě troubícími skútry, zuřivěji troubícími taxikáři a autobusy. Pokud se nenacházíte mezi odvážnější a průbojnější skupinou lidstva, resp. máte-li krásné německé „Scheiße in der Hose“, tak se pro vás může stát přechod ulice velice krušným okamžikem či nekonečným čekáním. Přednost v jízdě berou Číňané stejně vážně jako lidská práva či bezpečnost na pracovištích, a tak nepřekvapí, že největší přednost má ten nejdůraznější hráč na hřišti - autobus. Pozorování dvou souběžně jedoucích autobusů před zúžením pruhů občas vypadá jako romantické chvilky ústředního dua ságy Twillight.

Kulturní šok #6: MHD

                Veřejná doprava je opravdu levná (jedna jízda autobusem vás stojí 1,5Kč a metrem i s přestupy 7Kč) a poměrně moderně vypadající. Nemají tu permanentky, ani časově omezené jízdenky, takže je záhodno si namísto kupy lístků koupit MHD čipovou kartu za 70 Kč, jež poté „nabijete“. V metru tu zpozorujete několik odlišností. 1) Klimatizace– až se v parném letním odpoledni budete snažit nasáčkovat do vagónu metra o hustotě 10 Číňanů/m2, tak pochopíte, že nejde o módní výstřelek. S tím se pojí bod 2) Deodorant - nejsem si jist, jestli Číňané vědí, co to slovo znamená, ale rozhodně by jim prospěla osvěta v tomto ohledu. Vadí-li vám, že se v metru nemůžete hnout, počkejte, až k vašemu nosu dojde efekt diskotékového „put your hands up for Detroit“ – lahoda nevýslovná. 3) Reklamy– v pražském metru vidíte za oknem v tunelu pouze nekonečné vedení kabelů. V Pekingu jsou zdi tunelu posázeny reklamními LCD panely, které při vyšší rychlosti téměř splývají v jeden. Zajímavý nápad pro všechny kromě epileptiků.

Kulturní šok #7: Angličtina

                Peking není Šanghaj. Počet anglicky mluvících Číňanů v Pekingu bych přirovnal k počtu stoupenců Balbínovy Poetické Strany. Neumíte-li čínsky, tak hodně štěstí. Na druhou stranu je ale roztomilé, když si s vámi chce nějaký Číňan povídat a v rámci oboustranné kompenzace jazykových nedostatků se dorozumíváte přes překladač na jeho smartphonu.

                Pozitivní externalitou tohoto faktu budiž cizinecká soudržnost. Vzhledem k tomu, že do Pekingu málokterý cizinec zavítá s alespoň „survival“ úrovní čínštiny, nezávazná konverzace v angličtině je více než vítána. Dva důkazy místo slipů – Američanku, jež mi zde ukázala „import shop“, kde jsem našel parmezán, zahraniční víno a spooooustu koření (yay!), jsem potkal v autobuse na cestě domů a při návštěvě Lama Temple, kde jsem si při pálení „incense“ (už od hraní Civilization II: Gold se zamýšlím, proč je v každém slovníku „kadidlo“, když jde o vonné tyčinky. Rád bych, kdyby mě někdo obeznámil s lepším českým ekvivalentem) málem zažehnul svetr, nám jeden odchozí pár poradil „There’s some cool stuff in there.“, kam že se máme vydat.

Kulturní šok #8: Čingliš (obdoba čengliš)

                Když na mě při známé hře „šibenice“ vypustily děti činglišské „ün“, tak mi mozek okamžitě přepnul do německého jazyka. Ve vteřině mi ale došlo, že se nejspíš snaží vyjádřit písmeno N. Wow. Pro pobavení připojuji list čingliš slov, jež jsem zde pochytil.

„Fejtr“ – takto vezdejší čínské lektorstvo čte „feather“
"Més" není vyjádření pro metamfetamin ani nepořádek, ale matematiku
"Šit" znamená prostěradlo (jak italské)
"Frrnišip" = přátelství
"Šíps" nejsou ovce ani lodě, ale brambůrky

                V rámci činglištiny se stává humorným evergreenem čínské û (např. turn, urge, firm, heard), které děti přidávají koncům kratších slov. Např. "ket-û" je kočka, "siks-û" = 6, "haus-û" znamená dům. Méně humorným evergreenem je, že je to takhle naučili jejich čínští lektoři.

Kulturní šok #9: Děti

                Mluvíme-li o angličtině, nesmíme zapomenout na malé diktátory a diktátorky, jež zde mám pod taktovkou. Představte si, že osmiletý Číňan je nejen schopný slovo „hypothesis“ vyslovit ale i vysvětlit a připojit pár příkladů. Jedno dvanáctileté čínské děvčátko předčí nejednu studentku z kursů AJ na VŠ, jež jsem vedl v Praze (shodou okolností se jmenuje stejně jako jedna z mých studentek - Annie).

                Opět se tu ale nachází „na druhou stranu“ argument, a to absence bezstarostného dětství. Ačkoliv jsou Číňani neskuteční bordeláři, tak to, co pro Evropana znamená workoholismus, zde představuje standard. V 10 z 9 případů bych volil evropskou variantu výchovy – dětství má člověk jen jedno a měl by si ho řádně užít.

Kulturní šok #10: Gastronomie

                Snad si nemyslíte, že bych vás mohl ochudit o světské požitky procházející ústy, hm? Tuto sekci bych rád rozdělil do několika bodů:

A) Mléčné výrobky – když se přenesete z Evropy, kde vaše spotřeba mléka činila 1-2l denně, do Číny, kde 1l mléka a 200g másla stojí 40Kč, resp. 100Kč, tak se minimálně vaše peněženka zamyslí nad životním stylem. A nelze to Číňanům vyčítat, doporučuji všem vygooglit „nemoc kantonských žen“ aneb studii zaměřenou na korelaci konzumace mléčných výrobků a rakoviny prsu.

B) Pivo a víno – souhrnně bych pro obojí použil slovo břečka. Čínské pivo sice může obsahovat 5-6% alc., ale chuťově jde o plytkost nejvyššího kalibru. V rámci čínských vín jsem se odvážil pro jediné – mělo totiž jako jedno z mála na vinětě název odrůdy (nikoli pouhé „Mighty Dragon“ či „Great Wall“) a >13% alc. (o prosté selekci vína dle % alc., zdůvodnění a použití tohoto primitivního postupu jsem jistě některé z vás oblažil). Za necelých 150 Kč jsem se dočkal překvapivě pitelného Cabernetu Sauvignon, jenž zde vypadá jako velice oblíbená odrůda.

C) Ovoce a zelenina – veškerá asijská „exotika“ je zde čerstvá, šťavnatá a poměrně levná. Značně jsem si zde oblíbil pithaia, resp. dračí ovoce, jenž mi vždy rozjasní den svou svěží chutí. Rozsáhlejší report přinesu až po širším zkoumání.

D) Rýže, nudle a japonské fazolky – Našel jsem tu asi bambilión druhů rýže, nudlí, hub, sójových omáček a chilli. Ti z vás, kteří jsou obeznámeni s mou vášní k vaření, jistě pochopí mé nadšení pro tuto rozmanitost. Nemluvě o japonských fazolkách, jejichž slupky připomínají slupku evropského hrášku až na fakt, že jsou chlupaté, a samotné fazolky chutnají více jako brambory než jako fazole, popř. hrášek. Moje ruská spolubydlící k jejich vaření požívá hrnec plný vroucí vody, zázvoru a podivné omáčky/koření/dochucovadla, jež vzezřením nápadně připomíná sóju. Rozhodně doporučuji.



Ačkoliv bych rád pokračoval, v rámci cvičení trpělivosti šachových mistrů, jež je zde pro Evropana esenciální složkou nezbláznění se (resp. přivyknutí ke kulturním rozdílům), a nezahlcení čtenáře se uchýlím k přání všeho úžasného a skvělého ve vašich životech. Navíc jsem milovník matematiky, tudíž končit číslem deset mi přijde vskutku dokonalé.