Kulturní šok #14 - Psaná čínština

                Ze začátku to vypadá jako roztodivná změť čar, které, ač vypadají stejně, znamenají „poledne“ a „kráva“. Po čase ale začínáte ony společné části, jež se u některých znaků opakují (tzv. radikály), rozpoznávat a kreslení/psaní začíná být o chlup jednodušší. Jak mi kolikrát tuhla čelist při snaze o vydání správného tónu, tak se mi s perem/štětcem dařilo díky mé fotografické paměti mnohem lépe. Proto vás asi nepřekvapí malý paradox, a to že jsem první dva-tři měsíce dokázal napsat více znaků, než jsem byl schopen správně vyslovit.

                Pro představu: děvče se řekne nǚ hái zi, psáno: 女孩子 , kde 女 představuje ženský znak (obraz klečící ženy), 孩 znak pro dítě (složený znak viz. dále) a 子 se používá jako poslední znak u dětí a značí podstatné jméno (obraz dítěte zabaleného po prsa do peřinky, proto pouze jedna „nožička“ a dvě „ručičky“). Děvče = ženský + dítě + podstatné jméno.

A nyní ke složeným znakům – třeba takový dobrý znak hǎo 好 je složen na levé straně z radikálu ženy (女) a na straně pravé z radikálu dítěte (子). Proč? Protože znak představuje ženu rodící syna - založení rodiny, jinými slovy začátek dobrého života v rodině. Domov 家 jiā - představuje kombinaci radikálů 宀 (střecha) a 豕 (prase). V dobách rurální společnosti chodili čuníci kvůli teplu spát pod střechu s lidmi. S trochu nadsázky se dá říci „Co znak to příběh“. Poezie, že?

Kulturní šok #13 - Čínština

Přátelé, je to řehole. Obzvláště ze začátku. Když se snažím dorozumět jinak než na úrovni „Chci jasmínový čaj s mlékem. Horký a velký.“, popř. „Take-away, tašku. Účet prosím.“, nastává většinou jazykový taneček vzájemného nedorozumění, a při opakovaném pokusu vyžblepnout potřebné tóny se začínám potit jak vykrmený pašík, jenž se právě dozvěděl o pravém významu zkratky BBQ.

Čínština je gramaticky velice prostá, avšak foneticky naprosto bestiální. Disponujete-li absolutním hudebním sluchem, tak pro vás nejspíš nebude čínština problém, stejně jako pro mou texaskou kamarádku, která „just picked it up“. Nejlépe se totiž asijské jazyky učí jako písnička – slyším, zopakuji. Ačkoliv hudebním sluchem (alespoň to ostatní tvrdí) disponuji, kolikráte mě jímala frustrace z desítek pokusů a nezdarů nakroutit ústa tak, aby z nich vyšel potřebný tón. Úplně jak když chcete od cizince, aby vyslovil hlásku „ř“. Např. „j“ se tu čte jako „dz“, s měkkým „z“.  Nikdy jste termín „měkké z“ neslyšeli? Já ještě před měsícem také ne.

Největší veselost tu představují samohlásky a čtvero tónů. Nad samohláskou můžete mít horizontálu, čárku vzestupnou, háček, čárku sestupnou, popř. nic. Ano, oficiálně se mluví o čtyřech tónech, přičemž jich mandarínština má pět. Proč? Protože Čína[1]. 

Vše se od sebe samozřejmě liší výslovností. Kupříkladu takové „shi“ (čteno „šž“ s jazykem rolovaným zpět).

shī – může znamenat „poezie“, „mokrý“, „mrtvola“ aj.
shí – může znamenat „deset“, „vědět“, „ryzí“ aj.
shǐ – může znamenat „tvořit“, „výkal“ aj.
shì – skýtá blaženost nejvyšší. Ve slovníku můžete najít 103 znaků pro „shì“! Jinými slovy 103 homonym, tedy slov souzvučných!!! Přičemž rozdíly ve významech jsou opět diametrální. Kupříkladu 是 – být, 试 – zkusit,士 – učenec, 市 – trh, 室 – místnost.

Přičemž ještě počítejte s tím, že jeden znak může mít více významů. Není divu, že se čínské děti učí svůj rodný jazyk oproti ostatním dětem třikrát déle. Ani nemluvě o kantonštině, která má tónů 8! To už člověk doopravdy potřebuje náhradní trenýrky (a vyměňovací čelist). Ale jak praví staré britské přísloví, "Where there's a will, there's a way.", i já jsem si svou cestu k čínštině našel.

---

[1] Pátý, neutrální tón se většinou využívá jako doplňkový. Alespoň mám takový pocit.