Shaolin Shocken #5 - Glühwürmchen

Es war mein fünfter Tag im Tempel und das Gefühl eines kleinen Erfolgserlebnisses keimte in mir auf. Ich hatte meine erste volle Kung-Fu Form gelernt, meine Muskeln waren die meines ganzen Lebens am meisten gedehnten (und gefolterten), ich hatte mit dem echten Shifu des Tempels gegessen und während einer buddhistischen religiösen Zeremonie unter Mönchen gesungen. Trotzdem fehlt mir noch etwas, um meine Shaolin-Reise abzuschließen.

Quelle: Radim Schreiber; FireflyExperience.org

Als wir unser Abendessen beendet und unsere Schüsseln und Essstäbchen abgewaschen hatten, verließ ich den Tempel. Ich ging am Trainingsgelände vorbei und folgte dem befestigten, kurvenreichen Weg bis ich einen kleinen, achteckigen, offenen Aussichtspavillon fand. Es sah nahezu perfekt aus, um sich nach einem langen Trainingstag dort niederzulassen und auszuruhen.

Ich tauchte in meine Gedanken ein, die wie Tornados wirbelten. Ich nahm jeden einzelnen und führte ihn sanft weg. Einen nach dem anderen. So wie es sein sollte. Die Last mehrerer Wochen fiel allmählich von meinen Schultern. Die ganzen Schwierigkeiten, die ich durchgemacht hatte, um mein Visum zu verlängern; die unzähligen Besuche bei verschiedenen Polizeibehörden, die mich wie eine heiße Kartoffel herumgeschleudert hatten, wie ich meine chinesischen Freunde überallhin mitgeschleppt hatte, nur um letztendlich herauszufinden, dass ich einfach meinen ehemaligen Arbeitgeber nach dem Visum hätte fragen können. All die Entscheidungen in letzter Minute, die Michal und ich auf unseren Reisen durch China getroffen hatten, die uns irgendwie auf die richtige Spur gebracht hatten. All der angehäufte Schlafmangel.

Als ich alle Zweifel, Ängste und allen Ärger losließ, entstand ein längst verlorenes Gefühl. Wieder wurde ich eine Feder auf einem Stein. Spielerisch von einer Seite zur anderen getragen, dann von einer sanften Brise weggeweht. Ich ließ mich von den Windstößen tragen und wirbelte mit meinen Flügeln wie ein fröhlich schwimmender Otter. Ich stieg und tauchte in einer nahtlosen Bewegung. Eine totale Freiheit umarmte mich. Sie schmolz das Innere meines Körpers und breitete sich bis in seinem äußersten Teile aus.

Ich schwebte in einem kurzlebigen Moment, der genauso gut die Ewigkeit hätte sein können. Ich öffnete meine Augen und fand mich im Dunkeln wieder. Als mein Geist erwachte, dämmerte der Abend bereits und schwaches Mondlicht wieß mir den Weg zurück zum Tempel. Bald stellte ich fest, dass ich nicht allein in der Dunkelheit war.

Dann erschien das erste Licht. Fasziniert beobachtete ich, wie der Wald aufleuchtete. Wenige wurden zu vielen und viele wurden zu zahllosen. Einige schwebten wie Rosenblütenblätter durch die Luft, einige flogen im Zickzack zwischen den Bäumen umher und andere stiegen in einer schönen Sinuskurve auf.

Es fühlte sich an, als wären die Glühwürmchen schon seit Stunden dort gewesen, wollten sich aber nicht offenbaren - erst als ich völlig still wurde, entschlossen sie sich dazu. Sie vielleicht vergaßen, dass ich dort war oder es war ihnen einfach egal.

Ermutigt durch meine Untätigkeit, flogen die Glühwürmchen immer näher. Sie fürchteten mich überhaupt nicht! Der Teppich dieser kleinen Flammen schwamm wie eine Einheit durch die Kühlluft. Als ob ein Geist des Waldes mich mit seinem Blick prüfte, sich vorsichtig bewegte und meinen Wert einschätzte. Als sie sich um mich umrundeten, tauchte plötzlich einer neben meiner linken Wange auf. Wenn ich in Freude ausbrechen könnte, wäre ich eine Supernova geworden.

Ich dachte an die große Anzahl der Glühwürmchen, entschied mich jedoch, meinen Kopf nicht wie eine Wetterfahne herumzuschlenkern. Ich bewegte mich überhaupt nicht. Der Anblick, den ich direkt vor mir hatte, war so perfekt, wie er besser nicht sein könnte. Und trotz der bezaubernden Stille hallte Musik tausender Saiten in meinen Ohren nach.

Dann streckte der Waldgeist seine Hand aus. Wir wälzten uns durch den Wald, tummelten uns um die Bäume, erhoben uns über die Sträuche, wirbelten durch die Luftströme und stiegen auf den gewundenen Pfad ab. Zurück zu meinem Körper, der friedlich im Pavillon saß. Zurück zur Realität, kaum noch von einem Sommertraum zu unterscheiden.

Der zeitlose Moment löste sich in der Luft auf, aber sein Eindruck blieb tief in meiner Erinnerung verankert. Ich wusste, dass ich zum Tempel zurückgehen musste, bevor die Mönche ihn für die Nacht schließen würden. Ich verneigte mich und sah mich zum letzten Mal um. Danke, Waldgeist. Es war eine Ehre.

Osmičky a mužnost

Ležím na posteli a počítám. Deset. Devět. Osm. Sedm. Kašlu na to. Prostě se zvednu, jdu do předsíně a upravím termostat. Jediné, co se mi po příchodu domů zatím podařilo, bylo odhození kabátu na pohovku a zaboření nosu do polštáře. Cítím, jak se mi zima zažírá pod kůži, ale ruce se mi netřesou. To je docela fajn. To, co není úplně fajn, je paralyzující bolest, která mnou právě projela jako žhavá jehla. Opět.

Přeci nejsi měkkej, říkám si. Zvedej se, bábovko. Bolest začíná intenzivnět, a tak naprázdno otevírám pusu v marné naději, že si tím nějak pomůžu. Zavírám oči a začíná mi být všechno jedno.

Po chvíli se probouzím. Snad se mi podařilo vše zaspat. Během prvního dlouhého nádechu cítím, jak mi vibruje celé tělo. Každý sval, šlacha, úpon. Nahmatávám peřinu na druhém konci postele a snažím se přikrýt si alespoň trup. Užívám si malé vítězství a znovu usínám.

Ze spánku mne tentokrát vyrušil další štědrý příděl bolesti. Přijde mi, jako kdyby mi někdo vložil do hlavy dva golfové míčky a právě se je snažil protlačit ven skrze spánkové kosti. Začíná se mi trochu mlžit vidění a točit hlava. Zajímavé. Nikdy jsem se ještě skrze bolest nedostal do stavu podobného opilosti. Třeba budu mít i halucinace. Zatímco se zájmem přemítám nad možností nového zážitku, další vlna sílícího tlaku zevnitř mé hlavy mi hbitě nastíní, za jakou cenu by ona zkušenost byla.

Dobře. Jeden zážitek stačí, drahoušku. Zatím jsem totiž nezažil bolest, která by mě přikovala k posteli a já se nemohl zvednout. Možná jsem s přibývajícím věkem opravdu vyměknul. Možná už tělesná schránka není, co bývala, akorát hlava se s tím odmítá smířit. Možná jsem měl jít dnes ráno na stomatochirurgii namísto do práce. Když si dáváte přes den pět čtyřstovkových brufenů, abyste mohli nějak fungovat, a dnes jste se probudili ve tři ráno, načež jste hledali vaše nové růžové kamarády, abyste mohli znovu usnout, možná by stálo za úvahu přestat si hrát na hrdinu.

Ale vždyť jsem sportovec. Bojovník. A chlap. Tak jakýpak copak. Cítím, že bolest polevuje, a tak se konečně s pomocí židle zvedám. Tělo se mi třese, ale na to teď není čas. Jdu teplotu na termostatu zvýšit o čtyři stupně, převléknout se z pracovních věcí do termoprádla a dalších dvou vrstev oděvu, naklopit do sebe celý litrový džus, polknout dva další brufeny a dát si několik “běžeckých” koleček po kuchyni, abych se zahřál. Zatímco šoupu nohama po kuchyni v mylné představě lehkého výklusu, bavím se tím, že si šeptem nadávám v němčině. Du unbrauchbarer Hund, du hartnäckiger Schweinekopf, blbče jeden.

Následující ráno zahajuji snídaní šampionů - dvěma brufeny a sklenkou vody - a vydávám se na stomatochirurgii. Zjišťuji, že se mi přes noc nafoukly mízní uzliny a bolí mě polykat. Jestli si kvůli vytrženým zubům moudrosti uženu týden před dovolenou angínu, půjdu se přihlásit o titul největšího dacana ve vesmíru.

“Ono se to většinou zhorší do těch tří dnů. Jste se měl stavit nebo zajít na pohotovost,” mile se na mě usmívá sestřička.

“To víte, říkal jsem si, že jsem chlap a že to vydržím. Tak jsem vydržel týden,” odvětím s notnou dávkou sebeironie. Sestřička mi věnuje soucitný pohled a ještě jednou se na mě vřele usměje. Nejspíš i něco říkala, ale to už jsem zapomněl.

Pan doktor zjišťuje, že nejde o angínu, ale že se mi v ústech za poslední den vytvořily tři afty, a do díry po zubu mi dává dren s analgetiky. Když zjistí mou denní dávku brufenů, komentuje to slovy, že ti mladí dnes nic nevydrží. Teď už se usmívám i já a s díky se vracím do práce pokračovat ve vytváření korporátních hodnot.

V kanceláři šnečí rychlostí vytvořím denní reporty, které už naštěstí umím i pozpátku, a poté se přistihnu, že do monitoru zírám jak zfetovaná želva. Slastně cítím, že mi analgetika začínají zabírat. Brufen-free life je na dosah. V práci ale dnes nefunguje topení, a tak se i pod kabátem a dekou trochu klepu a má produktivita se limitně blíží nule. Balím notebook a nabíječku.

Kašlu na to. Jsem měkkej a jdu si místo oběda domů lehnout. A po zbytek dne pracuji z postele.