Kulturní šok #17 - Vztah k přírodě a červená knihovna

                Jistě jste slyšeli o konceptu „feng shui“ proslavený zejména díky Japonsku, že? Ačkoliv jsou Peking, Hong Kong či Šanghaj městy se znatelným znečištěním vzduchu, přemnoženými lidmi a značnou průmyslovou aktivitou, příroda v nich hraje důležitou roli. Zde bych si dovolil přeložit slova jednoho Číňana, se kterým jsem se setkal v Hong Kongu, a který mi vše velice jednoduše vysvětlil.

                „Nemůžeš jen tak přijít a postavit si tu mrakodrap. Prvně musíš najít místo, které nebude stísněné, tak aby si v něm lidi připadali fajn a nepotlačovalo to jejich energii a kreativitu. Druhak, po postavení mrakodrapu musíš kolem vysázet stromy a nějakou zeleň, aby lidé chodili do práce rádi a abys nenarušil rovnováhu okolí.“ Co by na to řekl třeba takový New York?

                Hluboko zakořeněný vztah k přírodě naleznete obzvláště v chrámech. První věc, které si člověk všimne, je volnost a prostornost chrámů. Pokud zrovna chrámový komplex neobsahuje bambusový háj či jezírko s hejnem oranžovo-červených rybiček a bílým přemostěním, určitě v něm naleznete spoustu velice starých stromů. K těmto starým stromům se chová velká úcta, jež se projevuje nejenom kovovými podpěrami pod některými větvemi, ale i příběhem, kterýžto kolikrát naleznete vytesaný do pár metrů vzdálené kamenné desky.

                Např. v chrámu rudých šneků (původně dvě princezny - dcery nefritového císaře, takže bacha) naleznete dva podivné stromy, jež se od země kroutí vzhůru jako klubko nezbedných hadů. Nazývají se vistárie (též modrý déšť) a vzhledem k přítomnosti osm století staré, mocné borovice, jež je svými silnými pažemi zdvihá k nebesům, proplétají své větve do sebe jako ruce dvou vášnivých milenců.

Nejmenovaný slavný fotograf zpovídá

naší průvodkyni - APEC dobrovolnici

Legenda praví, že vždy když borovici ovine vistárie, borovice hyne. Jedinou výjimku lze naleznout právě v chrámu červených šneků. A tak počátkem května každý rok po osm set let rozkvétají dvě vistárie a celý chrám rudých šneků zaplní vůní svých fialových květů. Kam se na dvě vistárie hrabe celá moderní červená knihovna.

Dopis mým kamarádům a přátelům

Drazí kamarádi a přátelé,

                tímto bych se Vám chtěl omluvit za mé velešnečí odepisování na Vaše zprávy. Ačkoliv si všech Vašich zpráv nesmírně cením (nezapomněli jste na mě! :)), nemám tolik času, kolik bych si přál mít, a tak bych Vám chtěl nyní představit můj 一星期, tedy běžný týden.

Středa - pátek: Můj pracovní týden začíná středou. Když se nad tím tak zamyslím, tak si matně pamatuji, že můj pracovní týden začal někdy počátkem ledna a ještě neskončil, hahaha.

7:20 – budíček. Čas na sprchu, snídani, prosfištění šínských slofíšek a smolení objemného Hausaufgabe, jenž mi byl věnován předešlý den. Ano, jsem šprt, a ano, považuji označení „šprt“ za kompliment.

8:45 – čas vyrazit směr Cultural Yard (místo kde se nachází mé intensivní kursy čínštiny).

9:00 – 上课 aneb začíná hodina. Intesivní kursy v Cultural Yard se nehonosí přídomkem „intensivní“ nadarmo. Látky je doslova nálož, a to jak ve formě slovní zásoby, tak i gramatiky. Plus pro snaživce přídavek ve formě domácích úkolů z kaligrafie.

11:00 – 下课 aneb hodina končí. A já směřuji zpět domu, kde mám k dispozici cca 30 minut před tím, než musím apartmán opustit. Půlhodinu mi většinou zabere rychlý power sleep a něco malého k jídlu. Kolikrát na jídlo ani nemám čas, a tak zatížím tašku nějakým jablkem a navštívím babču z kulturního šoku #12.

12:50 – Doučování češtiny ve Wangjing. Long story. Končím v 14:40, abych se stihl přesunout do práce.

15:00-20:30 – RISE. Domů se většinou vracím před desátou. Něco malého pojím, chvíli relaxuji, sepíšu pár slov a jdu si lehnout.

Sobota – neděle:

http://www.urbandictionary.com/
define.php?term=Knackered

7:00 – budíček. Vzhledem ke spolehlivosti pekingské hromadné dopravy si nechávám 20-30 minut rezervu, jež mohu využít na rychlý nákup v Mallu nedaleko práce.

9:00-18:00 – RISE

19:00 – Návrat domů. Vzhledem k tomu, že se pokouším i o nějaký ten společenský život, tak většinou jeden víkendový večer prospím, abych dohnal spánkový deficit z předešlého dne. V případě volného nedělního večera trávím čas nad nákupy, praním/věšením prádla, vařením, úklidem (mno), relaxací či prací nad pár projekty z ČR, jež zatím nejsem ochoten opustit.

Pondělí – úterý:

Víkend!!! Počkat… Program je prakticky stejný jako v případě středy až pátku, avšak s tím rozdílem, že se po doučování češtiny vracím zpět domů, tudíž můj víkend začíná ve 4 hodiny odpoledne.

Do toho se ještě snažím si každý týden rozšiřovat slovní zásobu v angličtině, občas si trochu zaposilovat a napsat pár řádků příběhu, příp. článku pro blog. Notebook otevírám jednou-dvakrát týdně na pár hodin. Jak jistě uznáte, moc se tu nenudím. :))

Kulturní šok #16 - Náboženství a filozofie

Když před Číňanem vyslovíte slovo „god“, „religion“ či jejich čínské ekvivalenty, tak jste většinou obdařeni výrazem „Rozumím tvým slovům, avšak nemám páru, co mi tu vykládáš.“. Číňani tenhle koncept vůbec nepobírají. Proč chodit do kostela/mešity a tam se modlit k imaginárnímu kamarádovi (nebo jak to hezky označil můj britský kolega "the guy upstairs")? Proč někoho mydlit za to, že nevěří v jing a jang, popř. v reinkarnaci? Ve srovnání s buddhismem vypadají křesťanství (ačkoliv se současný papež hodně snaží posunout své ovečky na vyšší vývojový stupeň) a islám jako zaostalí příbuzní, jež přes svá zaměření na vztah boha s člověkem, popř. mezilidské vztahy, zapomněli na rozum a rovnováhu věcí světských kolem.

                Nejraději dávám za příklad Kung Fu Pandu, jež se nacpává plody svaté meruňky. V případě křesťanské víry už tu máme jeden případ ovocného obžerství poměrně detailně zmapovaný, v rámci islámu by nejspíš panďák Po přišel o nespočet pand-panen a skončil by daleko hůře než Evin protějšek, mno a pokud by se černobílý otyloň věnoval některému z východoasijských náboženství, tak by ho s nejvyšší pravděpodobností stihla pouze pořádná hnačka, protože napěchovaný břich jedním druhem ovoce k tomu má obecně sklony.

                V rámci čínského lidu nelze náboženství jednoznačně vymezit. Ačkoliv můžete prohlásit, že nejzastoupenějším z nich je zde buddhismus, nemáte tak úplně pravdu. Prvně zmiňme, že se největší část populace věnuje čínskému lidovému/tradičnímu náboženství, které se zakládá na uctívání tzv. „shen“, což je zjednodušeně set energií, jenž vytváří prostředí kolem a pomáhá mu vzkvétat. „Shen“ má nespočet podob a překladů, pročež se nedá generalizovat, a tak se většinou neobjevuje v oficiálních tabulkách. Druhak se bere buddhismus, taoismus a konfucianismus za set „tří učení“, jež splývají v harmonický celek, a tak se opět nacházíme na úskalí škatulkování, vzhledem k tomu, že se většina buddhistů hlásí i k jiným „náboženstvím“. Závěrem budiž čtenář obeznámen i s vysvětlením uvozovek, jež jsem právě použil. Náboženství jako takové v Číně budete hledat těžko, zde se učí koncept filozoficko-kulturního základu, popř. stylu života, chcete-li. Pro někoho slovíčkaření, pro někoho diametrální odlišnost. Navíc se v Číně, ať už praktikujete cokoliv, do ničeho moc neprsíte. Tedy pokud troufáte záhodno zůstat ve vlastnictví vašich tělesných orgánů. Koukněte třeba na takový Falun Gong.